5-6T (24.3-6.4.)-Severní ostrov

TÝDEN č. 5 (24.-30.3. 2016)

DEN 29 – čtvrtek 24.3.2016 –  hurá na severní ostrov

Celou noc leje jako z konce co leje, padají trakaře, fakt masakr, tak jen doufáme, že to mazlík přežije ve zdraví, ráno se vůbec nemůžeme vykopat, protože stále prší, sice už to nejsou takové provazy, ale pořád se sype voda. Samozřejmě do mazlíka náležitě nateklo, ale co nastartovat jde a dneska ho vracíme, takže nám vlastně ani nevadí, že přestalo fungovat otvírání okna J u spolujezdce. Balíme veškerou bagáž a snažíme se tak nějak vybalancovat váhy kufrů, protože dneska letíme na severní ostrov (Blenheim-Wellington). Je to úplně nejkratší let, který provozuje Air New Zealand, má délku jen 80 km a trvá 25 minut.

Když se nám podaří všechno, včetně asi tak 4-5 kilogramů různých kamenů, škeblí, dřívek a jiných artefaktů z jižního ostrova, napěchovat do zavazadel, tak směřujeme ještě na prohlídku města Picton. Parkujeme u přístavu a jdeme si dát kávičku a něco sladkého, tak jak je tradicí. Potom se potulujeme po přístavu a padne nám do oka World Aquarium, a že bude krmení tučňáků v 11 hodin. Je právě asi tak za 7 minut tato hodina, ale nám končí parkování v centru, no nic ruce na bradavky, svoje J a poklusem klus pro auto. Parkuji před Aquariem asi tak za 15 vteřin 11 hodin, kupujeme lístky po 22 NZD a už se těšíme, že uvidíme, jak se tučňáci ládují. No tučňáka tam měli vystaveného jenom jednoho a byl to takový ospalý chudáček, který neměl na jídlo ani pomyšlení. Zato želvy ty se ládovali jak o závod. Takže nakonec největším zážitkem z celé produkce bylo, že nám nechali pohladit ještěrku TUATARA, to je ten vrstevník dinosaurů, pro připomenutí. Malinko zklamaní odcházíme. Jedeme ještě do kanceláře rentcar Omega sdělit, že nám prší do jejich auta a domluvit se, kde přesně máme nechat auto na letišti v Blenheimu. Koukají na nás, jak na zjevení, to jako, že jim je úplně fuk, že do auta teče a auto máme nechat kdekoliv na parkovišti a klíčky dát pod spz. Tak je aspoň požádáme, aby zavolali do pobočky ve Wellingtonu jaké auto a jakou spz budeme mít na severním ostrově, přiletíme tam totiž po „úředních hodinách“. Človíček za pultem je strašně ochotný nadiktuje nám, že máme zase mazlíka, tzn. Mazda Demio, tentokrát modré barvy a spz taky doplnil. Ještě nám potvrdil, že máme jít z terminálu hned vlevo a na konci parkoviště na nás bude čekat auto. Super.

Valíme do Blenheimu na letiště. Ještě jednou si projíždíme vinice a už parkujeme na fakt provinčním letišťátku, odkud létají jen vrtuláky, protože nic většího by se sem nevešlo. Navíc má náš let hlášenou hodinu zpoždění, bezva na 25-ti minutovém letu hodina J Nakonec je to jen asi 40 minut a už sedíme v letadélku, nejmenuje se sice „Káně“, ale není o moc větší. Odlepuje se bravůrně a po fakt kraťoučkém letu jsme na severním ostrově. Kufry máme hned a jdeme neomylně k autu. Z terminálu vlevo a procházíme celé parkoviště, s vozíkem plným kufrů a modrá Mazda nikde. No nic Leňa čeká s kufry a já to proběhnu ještě jednu a fakt nic. Hlavně klid, zkoušíme volat do kanceláře, ale bohužel tam už to nikdo nebere, takže jdeme zpátky do odletové haly a přemýšlíme co dále. Lenka se tam ptá nějaké holčiny a ta nám radí, ať jdeme úplně na druhou stranu, než máme na mapce z Omega. No asi tím nic nezkazíme J. Vylezeme tedy na druhou stranu a v dáli vidíme velký nápis Hertz, ne to sice není naše půjčovna, ale tak nějak se mi vybavilo, že jsem si asi před dvěma měsíci, když jsem auto objednával, dopisoval s půjčovnou a že občas parkují auta až u kanceláře Hertz. Bohužel žádné modré auto značka Mazda nevidím a tak trochu už propadám beznaději, ale nic, projdu to znovu. Když už jsem fakt úplně na konci parkoviště, vidím bílou, nikoliv modrou Mazdu s úplně jinou spz, ale za oknem je cedule s nápisem „Rudolf Malý“, uf jaká úleva. Mávám radostně na Lenku a jdu jí naproti, potom už nakládáme vše do mazlíka číslo dvě, máme už grif, jak tam dostat všechnu bagáž, zadáváme do navigace Gilmer Apartment hotel, 10 Gilmer Terrace, 6011 Wellington, který bude naším domovem do soboty. Za pár minut už parkujeme před hotelem, pozor je třeba počítat s „vícenákladem“ na parkování cca 20NZD na den. Je to tu taková betonová džungle, ale apartmán je fakt super, velká obytná kuchyň, dvě ložnice a trochu skromnější, ale čistá koupelna. Jdeme ještě na večeři hned kousek od nás, taková rádoby francouzská restaurace, bohužel až pozdě zjišťujeme, že tak trochu kostka ve skluzu J, ale co aspoň se nepřejíme. Valíme zpátky na hotel a jdeme se vyspat po dnešním tak trochu hektickém dni. Tak snad ten začátek pátého týdne bude jen výjimkou na naší výpravě.

DEN 30 – pátek 25.3.2016 –  Wellington

Ten včerejšek nám fakt dal zabrat, takže snad poprvé za ten měsíc co jsme tu, se nejsme schopni vůbec vyhrabat z postele. Vstáváme až po deváté hodině a promýšlíme dnešní program. Jeden bod je jasný a pevně daný, v 19:30 začíná zápas v rugby Hurricans (domácí team) vers. King na zdejším svatostánku rugby Westpack stadium, ale to je daleko. Jedeme do města k přístavišti a parkujeme hned u muzea Nového Zélandu (Museum of New Zealand – Te Papa Tongarewa). Muzeum je naprostá pecka, jsou to celkem čtyři poschodí a ještě k tomu, světe div se, vstupné je NULA! Jo fakt je to zadarmo a navíc prakticky všechno děláno interaktivně, takže si všechno, tedy skoro, můžete osahat a vyzkoušet. Potěžkali jsme si o vzorek zemského jádra J. Je tu i trenažér, kde zažijete, jak to vypadá v domě při zemětřesení. Celé muzeum nezvládáme, protože chceme ještě vyjet lanovkou nad město a potom se projít po místní botanické zahradě. Muzeum je dneska úplně narvané, což bude mít asi spojitost s dnešním „Velkým pátkem“, který je zde oficiální součástí Velikonoc ve formě státního svátku. Ještě se courneme po nábřeží, potom jedeme zaparkovat auto zpátky k hotelu, ať nemusíme courat tam a zpátky a kousek od hotelu máme spodní stanici Cable car, jak tady říkají lanovce, která je takovou starobylou červenou“ tramvajkou“, ale fakt super. Za pár minut jsme nad městem a jen kousek od  Wellington Botanic Garden. Ta je stejně jako prakticky všechny botanické zahrady tady na Zélandu, s volným vstupem. Hned u stanice lanovky si můžete vybrat z několika tras (jsou barevně značené, takže super). My bereme oranžovou, která nás dovede až dolů do města. Nemůžeme se nabažit všemožnou květenou a „vrchol“ je až téměř na samý závěr. Růžová zahrada, naprostá pecka, fotíme jak o život a ta vůně, no super. Tak nějak nám dochází, že jsme toho dneska moc nesnědli a že by to chtělo něco malého dát. Když už jsme dole ve městě, tak se vracíme na nábřeží, kde je taková jakoby japonská restaurace s názvem Wagamama, kde si náramně pochutnáme. Je asi tak půl šesté a pomalu vyrážíme na rugby. Mimochodem dnes máme v nohách asi tak 12 kiláčků, možná i více. Na stadion není možné netrefit, všude dokonalé značení, organizace je bezvadná, takže po krátké prohlídce batohů, jsme uvnitř. Máme výborná místa, proto krásně uvidíme, ještě si dáváme pivečko a už začíná zápas. S večerem se trochu ochlazuje a především se zvedá vítr, ale domácí nakonec jasně vítězí (42:20), takže i s vlaječkami můžeme spokojeně vyrazit zpět na hotel, je to asi tak 2,5 kilometru, myslím, že do půl hodinky bychom měli bydlet. Je to tak, ještě dosušit vyprané prádlo, doplnit zápisník cestovatele, který je dnes trochu stručnější, ale neznamená to, že by bylo málo zážitků, ba naopak. Dnešní den, i když bylo trochu chladněji, byl bezvadný a vykompenzoval to včerejší podvečerní martyrium s autem.

Zítra pokračujeme dále na sever po západním pobřeží, cílovým městem je Whanganui (na některých mapách Wanganui) ležící v ústí řeky Whanganui, asi tak 150 kilometrů severně od města Wellington.

DEN 31 – sobota 26.3.2016 –  po západním pobřeží do Whanganui – Kapiti coast

Probouzíme se na severním ostrově a je to tak nějak nezvyk, navíc ve velkém městě, prozatím jsme trávili čas spíše na venkově J, což bylo hodně příjemné. Zabalíme si všechny naše věci zase do ranečků (vlastně kufrů), já jdu pro auto na parkoviště hned vedle našeho aparthotelu. Ještě před tím platíme účet, kam nám dopočítali parkování za oba dny, takže cena lehce poskočila vzhůru, ale s tím jsme počítali. Jen upozorňuji, že už mi strhli z účtu 100 NZD ještě před příjezdem. Borec s ledovým klidem odpoví, že to je kauce na klíč a bude mi vrácena, započítat s účtem to nejde. Zvláštní, ale OK. Opět všechno naskládáme dle standardního fíglu do „severního“ mazlíka a už zadáváme do navigace dnešní cíl Whanganui Seaside Holiday Park, 1 Rangiora street, 4501 Wanganui. Už tady vidíte, že někde je název města uveden včetně H na druhém místě a někde bez, systém nechápeme, ale je to pořád to samé místo J.

Je jasné, že cestou budeme organizovat několik zastávek, protože Kapiti coast je jedním z úchvatných míst na západním pobřeží severního ostrova. Navigace nás celkem v pohodě vyvede z města a už to svištíme po Hw 1 směrem na Palmerston North, jako vzdálený cíl, ale nejbližším je Paekakariki, které má už od minule pracovní název Kikiriki J. Pozor těsně před Pauatahanui je třeba na kruhovém objezdu zvolit silnici č. 58 s názvem Paekakariki Hill road, protože jsou z ní naprosto luxusní výhledy na celé Kapiti coast. Opakujeme i fotosekvenci „Titanik“, ale tentokrát bez adekvátního hudebního doprovodu a navíc v silném větru, takže efekt není jako v roce 2010. J Sjíždíme do „kikiriki“ a hned vlevo za Hw1, na kterou Vás to zase dovede, si dáváme u Persching Parrot, což je místní občerstvovna, luxusní benediktýnská vejce, džus a kávičku, abychom se vlastně dnes nasnídali, protože při odjezdu jsme neměli co J. Směřujeme na Levin u jezera Horowhenua, které je známe černými labutěmi. Zde jsme nocovali před šesti lety, dnes penzion míjíme jen s pozdravem z okna auta a už se těšíme na první pláže, které plánujeme u města Foxton. Je to naprosto neuvěřitelné, schází se tu spousty a spousty lidí se svými mazlíčky, kteří nadšeně aportují klacíky do vln, do toho rybáři veškerého věku bez rozdílu pohlaví J, k tomu borci na čtyřkolkách a kroskách, plus jen tak procházející se návštěvníci. Nikdo nikomu nevadí, ba naopak je tu naprostá pohoda. Jedeme ještě na jednu pláž, hned „vedle“ a sice Himatangi Beach, která je kromě všech již jmenovaných aktivit, známa ještě nadšenci na vlnách J. Malinko jsme se ztratili, minuli jsme odbočku, takže hledáme v mapě, ale u auta se zastavuje běžec se psem a radí nám jak se vrátit na správnou cestu. Teď už pláž nacházíme bez problémů a všechno co se o pláži říká je pravda. Cestou do dnešního noclehu se stavujeme ještě v malé vísce Turakina, kde nacházíme kavárničku spojenou s antikvariátem, což je zde takový obvyklý folklór J. Dáváme si dvě kávičky a dvě sladké dobrůtky a můžeme už pokračovat přímo do Whanganui. Ubytování je velmi skromné, taková tak trochu buňka, ale je tady čisto, což je to nejdůležitější, protože zde budeme jen jednu noc.

Je teprve brzké odpoledne, kolem půl čtvrté, takže vyrážíme ještě na prohlídku národního parku Whanganui, kam se jede údolím řeky Whanganui po silnici Whanganui River Road, což je taková klikatice J dlouhá asi 62 kilometrů do Pipiriki. To bychom ale nestihli pohodlně, takže volíme jako místo obrátky Koriniti, kde je maorská malá osada. Cestou jsou naprosto neuvěřitelné výhledy na říční koryto a vůbec celé údolí, no je to fakt krása a lze opravdu doporučit! Asi nejúžasnější pohled je hned na vjezdu do údolí, kdy jste nejvýše nad řekou a celé údolí je před Vámi jako na dlani. Vracíme se stejnou cestou do města, a protože už je skoro sedm večer, tak hledáme místo, kde bychom se mohli najíst, vybrali jsme „Hungry bear“, což jsou Číňani, ale moc dobře jsme neudělali, takže to raději hned po návratu zalijeme panákem slivovice. No byl to na zážitky fakt bohatý den a jen doufám, že se nám, z těch několika stovek fotek, které jsme vyprodukovali nejen dnes, ale za poslední tři dny, protože jsme to nestíhali přebrat, podaří vybrat ty správné reprezentanty.

DEN 32 – neděle 27.3.2016 –  po západním pobřeží do New Plymouth – Taranaki coast

Pouze jednodenní zastávka v mobilním domku ve Whanganui je za námi. Ráno se s námi loučí maorští sousedé společně s jejich štěnětem trpasličího pudla Lucy, které si nás náramně oblíbilo a vypadalo to, že dnes odjedeme ve třech J. Nakonec odjezd ve standardní sestavě, takže po Hw 3 opouštíme oblast Manuwatu Whanganui a směřujeme severozápadně po pobřeží Taranaki, které je vyhlášené hlavně surfováním, teď nemyslím po internetu, ale na vlnách J. Oblast Taranaki je kromě sopky Mt. Taranaki, která dále celému regionu jméno, také a možná dokonce především, známa produkcí mléka. To také znamená, že po ovcích zde není skoro ani památka, zato na každém kousku jsou krávy, které mají všechny možné barevné kombinace, jen na tu fialovou jsme zatím nenarazili, možná až odpoledne v supermarketu J. No a protože se tu všude prodává i med, hlavně manukový med, tak se dá říci, že oblast MLÉKEM A STRDÍM OPLÝVÁ.

Potom mi nezbývá, než si položit poměrně zásadní otázku, copak toho našeho praotce Č. asi vedlo, že to zapíchnul pod Řípem a nezkusil o to „kousek“ dále, když mu šlo hlavně o to strdí a mléko.  Ach jo škoda L, ale teď už to asi nikdo nezmění.

Tak zpátky z výletu do historie, jak už jsem psal, de facto všechny pláže mezi Whanganui a New Plymouth a i o kousek dále na sever jsou rájem pro všechny vyznavače klouzání po vlnách, taky neuplyne 5 kilometrů bez odbočky s výmluvným označením „Surf beach“. Některé necháváme bez povšimnutí, to bychom asi ani nedorazili dnes do cíle, ale občas odbočíme a většino po cca 3 kilometrech (pozor tou samou cestou je třeba se dát i zpátky, nelze pokračovat přímo po pobřeží) jste na pláži. Většinou stejný obrázek, lidé se prochází po pláži, někteří rybaří a někteří se klouzají na vlnách, no prostě „nuda a stereotyp“, ne je to super paráda, hlavně tu nikdo neřve. Nikdo nikomu neskáče po hlavě a kupodivu je všude pořádek. Oni totiž místní mají tu svojí přírodu rádi a turisté, těm to nedá a taky sem asi jezdí ti vychování, ne partičky opilců, kteří musí dát všem kolem jasně najevo kdo je tu kingem, když potom doma dostane do držky od matky nebo od dvojí starý JJ

Ve městě Hawera se odpojíte z Hw 3 a dále pokračujete po Hw 45, která nese oficiální název Surf Highway, to aby pokud by si toho ještě nikdo nevšiml, hned věděl co je tu hlavní činnost. A už je vidět silueta zdejší dominanty Mt. Taranaki, což je sopka, která je stále činná, ale posledním aktivní projev, který byl řádně pozorovatelný, se odehrál už v roce 1775, tak si říkáme, že by to pár dní ještě mohla vydržet J. Sopka je pro všechny Maory posvátnou a je skutečným středobodem tohoto a nejen tohoto regionu. Mimochodem je možno narazit i na název Mount Egmont, to pro orientaci. Skoro celou cestu vidíme typická sopečný kužel pouze zakrytý oblaky a jen sem tam vykoukne, no nevadí, zítra na ní máme celý den a máme v plánu i procházku přímo do parku. Na samotný vrcholek, který je ve výši 2518 m.n.m. to asi nebude J, ale o něco se pokusíme.

Projíždíme další a další malá městečka s odbočkami na Surf beach a pomalu, ale jistě se blížíme do města New Plymouth, kde budeme dvě noci v Arcadia Lodge, 52 Young Street, 4310 New Plymouth. Navigace nás po mnoha a mnoha pokusech vést nás nějakými oklikami, čemuž jsme úspěšně vzdorovali, konečně dovede ke skromnému penzionku, kde nás vítá velmi příjemný chlapík, nevíme, zda majitel nebo jen „správce“, vše nám vysvětluje, dává nějaké rady, co zde stojí za to vidět, zároveň nás vybaví mapkami, no pecka. Ubytujeme se a vyrážíme do města, skoro vše je zavřené, protože je neděle, ale to nám nijak nevadí, kousek se procházíme po promenádě kolem oceánu. Jo ta promenáda má asi deset kilometrů, ale mi „bereme“ jen vzorek. Pak už sedáme do mazlíka a jedeme do městečka Oakura, která má být vyhlášena pláží, samozřejmě na surfování, ale především se zde mají odehrávat úchvatné západy slunce. No a to přece nelze vynechat. Tak zajímavé to bylo, ale že by to bylo na mdloby, to zase ne, takže buď jsme neměli štěstí anebo průvodce trochu kecá, protože jinak by do téhle díry nikoho nedostal J. Tak jak tak jsme zde skoro dvě hodiny a už za tmy se vracíme do bydliště. Je po osmé hodině a máme trochu hlad, rozhodnutí padlo na indickou stravu, kterou zakupujeme v malém okénku (vaří to přímo po objednání, takže čekáme asi 15 minut), a odjíždíme vše požít na penzion. Je to výborné, zapíjíme to nějakým tím pivečkem a jdeme na pokoj, bohužel nějak mi to nesedlo a tak trochu mě bolí žaludek, ale určitě to bude v poho. Bude-li nejhůře, pomůže panák slivovice. POMOHL J

DEN 33 – pondělí (VELIKONOČNÍ) 28.3.2016 –  Mt. Taranaki & Egmont National park

Celý Národní park Egmont je vlastně takový kruh kolem sopky Mt. Taranaki, tedy oni zde byly původně sopky 4, ale z ostatních už jsou jen takové zbytečky, nad kterými se tyčí sám velikán. Asi nejjednodušším vstupním místem k úpatí sopky z našeho bydliště je po Hw 3 jet jen asi 15 kilometrů do osady Egmont Vilage  a potom pokračovat už přímo směrem k sopce na místo North Egmont, kde je i velké informační centrum. Zde se můžete vybavit nejen informacemi, ale případně i nějakým vybavení, ne samozřejmě vším. Jo a je tu i občerstvení, které využijeme určitě na závěr J. Můžete si vybrat z tracků (procházek) od 5 minut do 5 dnů J a asi tak 5 různých kategorií. Od procházky s děcky až po de facto horolezení. Zaháníme jakékoliv myšlenky na kráter a vybíráme zlatou střední cestu a tou je Veronica Loop Track (http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/places-to-go/taranaki/places/egmont-national-park/things-to-do/tracks/veronica-loop-track/?region=Taranaki&activity=Walking-tramping&activitypageid=50578#findplaces ), který je zároveň označen jako nejoblíbenější. Má trvat dvě hodiny a lze si ho ještě trochu oživit krátkým odbočením na Holly Hut Track, kde po asi tak deseti minutách dorazíte na pěkný výhled.

Ještě se vrátím k dnešnímu ránu. Za prvé, jedněmi z našich spolubydlících je velká místní rodinka, která snídá ve stylu zápasníků sumo. Nejdříve narvaná miska musli s mlékem, potom největší soda, a sice toast, který je celý zasypaný špagetami s kečupem a nevím čím. To není vše, pokračují , standardním karbanátkem jako kráva, na tom volské oko a to vše na toastu. Někteří se ještě napěchovali nějakým jogurtem, no absolutní masakr. Ale zpátky k našemu cestování, jak jsme ráno, kolem půl desáté odjížděli z města, tak byla sopka vidět v celé své kráse, což jí vydrželo poměrně dlouho. No bohužel v momentě, když jsme se dostali na „nejvyšší místo“ dnešní procházky, tak přišly mraky a bylo po parádě. Každopádně nám to nijak nevadí, alespoň se trochu ochladilo, protože cestou nahoru do kopce (logicky, kam by asi tak mohl track na sopku směřovat) jsme se dost zahřáli, především díky několika stovkám schodů.  Cesta probíhala za občasných zastávek, samozřejmě na focení, vydýchat se ani nebylo moc třeba J a na „obrátku“ jsme se dostali asi tak za 35 minut. Tak nějak jsme si říkali, že jsme asi fakt borci, ale to jsme nevěděli, že tady ty dvě poloviny, fakt nejsou stejné J. Teď ještě odbočka na vyhlídku, kam je to opravdu relativně kousek, ale počítejte, že zase do kopce J, takže je třeba si dobře rozvrhnout síly. Soptík se začíná zahalovat do mraků a citelně se ochladilo, ale jak už jsem psal, nevadí. Jen je třeba počítat s tím, že se počasí může změnit během chviličky a to i zásadně. Vyrážíme zpátky na základnu (informační kancelář) a sestupujeme celkem krkolomnou stezkou (pozor jde se jinudy než nahoru), ale stále v pohodě. Když už jdeme asi hodinu, tak si říkáme, že cesta dolů bude asi delší. No ona to není vlastně cesta jen dolů, ale občas ještě i nahoru J, jak milé překvapení. Tak jak tak po asi dvou a půl hodinách vidíme informace a jsme celkem v pohodě, únava jen lehká, takže Veronica loop track lze doporučit opravdu i turistům se standardní kondicí měšťana J. Lehce se osvěžíme v bufetku a už vymýšlíme co dnes dále, zkusíme ještě sopku trochu prohlédnout po okolních cestách, ale je bohužel stále v oblacích, takže není nic vidět. Tedy kromě spousty 2D vačic, jak Lenka říká přejetým vačnatcům, kteří jsou zde za zásadní škůdce, takže asi žádná škoda.

Cestou zpátky na ubytování ještě doplňujeme zásobu vody a ovoce v místním supermarketu a přibalujeme i lahvinku bílého, jako odměnu za dnešní sportovní výkon.

Jo a na závěr ještě důležitá informace, dnes ráno velké překvapení, dostal jsem od Lenky obarvené vajíčko, protože jsou přece Velikonoce, tak krásné svátky jara Evropané!! Vlastně jsem ho dostal až pod sopkou, kdy jsem jí vymrskal odlomenou větévkou z pralesa JJ.

DEN 34 – úterý 29.3.2016 –  napříč ostrovem do NP Tongariro aneb od sopky k sopkám

Vypadá to na další krásně prosluněný den, na nebi skoro ani mráček, vstávání úplně v pohodě, až překvapivě, takže k snídani luxusní vajíčka s toustíky, které připravuje Lenka, já mezi tím chystám svačinku na cestu, protože bude celkem dlouhá, ani ne tak na kilometry (cca 250), ale asi na čas, protože je na co koukat, a vůbec to bude den plný atrakcí, jak bude zřejmé dále J. Z New Plymouth vyrážíme už známou Hw 3 směrem na Egmont Vilage, kterou projíždíme stejně jako městečko Inglewood.  Svištíme po Hw 3 a před námi se v celé kráse, bez jediného mráčku vystavuje Mt. Taranaki, takže není jiná možnost než nasbírat další fotečky, tu s kapradinou, tady s malým mráčkem, taky nějaké s kravkami, aby byla sbírka úplná.

Až ve Stratfordu měníme trasu a odbočujeme na Hw 43 – Forgotten World Highway, která vede až do města Taumarunui vzdáleného asi tak 140 kilometrů. Už ráno navigace hlásí „na trase jsou nezpevněné úseky“, což asi budou naše známé Gravy road. Je to trochu divné, když máme celou dobu jet po silnicích s označením Hw, ale uklidňujeme se, že má navigace asi své dny a trochu blbne. Jaká chyba jí podceňovat, se ukáže v průběhu dne J.

Silnice Hw 43 je fakt neuvěřitelná, těch asi 140 kilometrů skutečně obsahuje i cca 16 kilometrů kamenité cesty. Každopádně nabízí neuvěřitelné výhledy a projíždíte skutečně až kýčovitou přírodou. Asi tak v polovině cesty, těch cca 70 kilometrů jsme jeli něco kolem dvou hodin, přijíždíme do místa s názvem Whangamomona, což je jeden hotel s kouzelnými dekoracemi, vynikají brusinkovou limonádou, kterou doplňujeme muffinkem a kávičkami. Dokonce si zde můžete koupit i pas republiky Whangamomona, což je taková atrakce, které jsme odolali. Měl jsem trochu chuť požádat o azyl a změnit občanství, ale nakonec odjíždím stále jako občan České republiky J. Doposud jsme za celé ty více jak dvě hodiny potkali 23 (slovy dvacettři) aut, no fakt zapomenutá silnice. Jen tak mimochodem, tak nějak zde zapomněli vybudovat aspoň malou čerpací stanici, což se záhy ukazuje, jako poměrně zásadní problém. Mazlík na nás začíná mrkat okem, že nádrž bude brzy EMPTY L. Ujedeme ještě asi tak 30 kilometrů a stále není v dohledu žádná spása, narážíme jen na stádo krav na silnici, které vede statný honák, který nám bujaře sděluje, že nejbližší pumpa je až v Taumarunui, což je asi tak 35 kilometrů, převážně do kopce. Tak a jsem v prd.. Každopádně neztrácíme hlavu a žádáme ho o radu, zda neví, kdo by tady mohl mít nějaký benzín. Doporučil nám farmu asi tak 2 kilometry zpět, takže otáčíme, před námi je stejně celé stádo krav J. Za stálého pokřikování navigace „ až to bude možné otočte se“, dojíždíme někomu do dvora. Vítají nás tři psi a na dvorku jsou nějaká děcka, až asi po dvou minutách vychází zjevně pán domu a vypadá, že se asi vrátí pro brokovnici. Nakonec pochopí, že jsme opravdu v prd… a ukazuje mi ať jedu za ním do dvora. No a světe div se on tu má cisterničku s benzínem, je to anděl, což mi Lenka i sděluje J. Mazlík dostává desetilitrovou injekci, borec 20 NZD k tomu lahev pravé Becherovky, kterou jsme brali pro mimořádné události (a, že tohle byla mimořádná událost J) a můžeme pokračovat do civilizace, Hw 43 promine. Za 140 kilometrů a cca 4 hodiny jsme potkali méně jak 50 aut a z toho ještě asi 15 na posledních 10 kilometrech, takže fakt zapomenutá cesta. Na druhou stranu jí opravdu můžeme doporučit komukoliv, protože je to fakt moc zajímavé, jen pozor na stav benzínu v nádrži na startu J!!!.

Projíždíme Taumarunui a v Manunui odpočujeme na Hw 4, protože toho cestování nemáme dnes ještě dost, a nevolíme nejkratší cestu po Hw 41. Směřujeme na National Park Tongariro, kde se to sopkami jen hemží, proto je dnešní cesta od sopky k sopkám. Z největší dálky (dokonce už z Hw 43 J) je vidět nejvyšší vrchol, kterým je Mt. Ruapehu (2797 m.n.m) a zdatně mu asistují další sopky. První je ta, která má jen těžko zapamatovatelné a ještě hůře vyslovitelné jméno Mt. Ngauruhoe (2291 m.n.m)a musím jmenovat ještě jednoho zástupce a sice  Mt. Tongariro (1968 m.n.m.), která dála celé oblasti jméno. Dokonce nás poctila i takovou drobounkou erupcí, kterou se nám podařilo i zachytit na fotoaparát, byl to jen takový obláček, pšoukánek, ale super zážitek.  Lenka se malinko obává, že nás smete pyroklastická vlna, takže mám šlápnout na plyn, každopádně je třeba provést fotodokumetaci, stejně bychom mu neujeli. Zůstalo u pšouku, takže žádné nebezpečí nehrozí, snad. Blíží se podvečer a parkujeme v dnešním nocležišti, kterým je Sportsmans Lodge Turangi, 15 Taupahi Road, 3334 Turangi, kde nás vítá velmi příjemná paní domácí, všechno nám vysvětluje, dává rady i na zítřejší cestu do města Taupo. Ještě jako zajímavost musíme uvést, že jen asi tak 200 metrů od nás je motel, kde jsme nocovali v říjnu 2010, takže to je prozatím potřetí co jsme se takto trefili. Jedeme na nákup surovin na večeři a děláme si luxusní fazole s mletým skopovým masem, bagetkou a nezbytným pivečkem. Potom ještě procházka kolem řeky, jak jinak Tongariro, která je rybářským rájem a nejoblíbenější rybou je zde nějaký hnědý pstruh J. I společenská místnost našeho motelu je vyzdobená fotografiemi úspěšných lovců.

Po včerejším Velikonočním pondělí je silnice plná 2D zajíců, někteří jsou částečně 3D,bohužel hlavičky pouze 2D. Taky jsme potkali nějaké ptáky v provedení 2D. O vačicích se není třeba ani zmiňovat, ty už jsou denním chlebem LJ.

Dnešní den cestování po zapomenuté silnici, plný sopek a prázdných nádrží J je u konce a byl opravdu výživný, tak uvidíme, jak se nám pátý týden cestování podaří zítra dovršit.

DEN 35 – středa 30.3.2016 –  kolem jezera Taupo na sever a potom na východní pobřeží do Napieru

Snídáme s početnou skupinou rybářů a rybářek, protože sem asi ani nikdo jiný nejezdí, i když by to byla škoda, protože Turangi je malebné městečko na jižní okraji jezera Taupo, které vzniklo sopečnou erupcí v roce 186 n.l. Musela to být pořádná šupa, protože jezero má plochu celkem 619 kilometrů čtverečných a je tak největším jezerem Nového Zélandu. Pláže jsou posety bílou pemzou, což je další magnet na turisty.

Když nabereme dostatek energie při snídani, zabalíme svačinku na dnešní den a pokecáme se sousedy, rybáři, kdo jsme, odkud jsme, kam jedeme a zda se nám líbí na Novém Zélandu, tak můžeme po Hw 1 (ona totiž vede od severu na jih, nebo od jihu na sever??, přes celý Nový Zéland a to jí ani nevadí Cookův průliv mezi jižním a severním ostrovem J ) obdivovat scenérie jezera Taupo. Jedeme po východním pobřeží a děláme několik zastávek, abychom mohli nasbírat pemzu, to tady totiž dělají všichni a nám tenhle šutr, který plave, ještě chybí do sbírky J. Tak plave, on plave, dokud se nenasákne vodou, takže když mi Lenka chce ukázat zázrak, plavající šutr, tak vybrala ten, co byl zrovna nacucaný, takže padl ke dnu jako cihla J, ale druhý pokus už je v pohodě. Přilákáme tím pozornost racků, kteří si myslí, že je krmíme, ale prdlajs nic nedostanou. Okamžitě jsou v obraze a za nadávek, kterým je možná dobře, že nerozumíme, odlétají. Když už jsme se nabažili jezera, tak na severním okraji bereme směr Craters of the Moon, což je taková první předzvěst „smradíků“, které si ještě užijeme v oblasti Rotorua, jež je jen o kousek severněji. Při příchodu vidíme zajímavý úkaz, protože na obloze je ještě vidět normální měsíc, tedy asi ta polovina, která je aktuálně vidět. Ještě k měsíci, ten jako ostatně skoro všechno tady u protinožců dorůstá a ubývá přesně obráceně. Takže pokud má tvar C (což u nás couvá J), tak tady roste a pokud má tvar D (u nás dorůstá), tak tady ubývá, to jen taková zajímavost. Park se dá projít asi tak za hodinku, ale protože známe parky z Rotorua, tak malinko nuda, nic moc extra zajímavého a dramatického. Avšak jen o kousek dále, de facto vlastně blíže k Taupu, je přírodní úkaz, který se nesmí minout.  Jsou to Huka Falls, neboli pěnicí vodopády, které přitahují davy turistů a to fakt oprávněně. Řeka Waikato, tady vytváří v úzkém kamenném korytu spektakulární divadlo naprosto čisté přírodní energie. Když se dostatečně nabijeme přímo u vodopádu, tak ještě jedeme několik málo kilometrů po proudu řeky, kde má základnu společnost provozující proudové čluny (Jet boat). Bohužel bychom museli čekat asi hodinu a půl a to se nám moc nechce. Zvažujeme ještě variantu dvě, která je hned vedle člunů, a sice rybaření krevet, přičemž heslo (chyť, uvař, sněz) hned u vchodu je naprosto výřečné. Lenka přece nebude zabíjet ty malé tvorečky, takže sedáme do auta a nabíráme směr Napier, který je už na východním pobřeží severního ostrova v oblasti s názvem Hawke´s Bay, což je další významná vinařská oblast Nového Zélandu. Cesta sem vede po silnici Hw 5 s názvem Thermal Explorer Highway, která má asi 130 kilometrů a pozor je bez jakékoliv čerpací stanice! My už řádně poučeni vyjíždíme s adekvátní zásobou paliva a těšíme se na nějaké vyhlídky a zážitky, ale chybička. Cesta je to poměrně nudná, ani kafe si není celé dvě hodiny kde dát L, takže jsme rádi, že přijíždíme od Napieru. Je asi kolem čtvrté odpoledne a hned na kraji se zastavujeme, abychom nakoupili v prodejně u cesty čerstvou zeleninu a ovoce, vše vypěstované na místních zahradách a polích. Potom už na ubytování, kde strávíme dvě nejbližší noci, McLean Park Garden Motel, 177 Wellesley Road, 4110 Napier, které má naprosto strategické místo, neboť je jen asi 5 minut chůze od jedné z hlavních atrakcí National Aquarium of New Zealand, kam zavítáme zítra. Procházíme se po Marine Parade, doplňujeme fotoalbum, již tak obsáhlé J, o další fotky a směřujeme do starého města. Tato část je významnou kulturní památkou stylu Art Deco, ale protože máme hlavně hlad, tak sedáme do irského pubu a při poslechu živé hudby doplníme kalorie. Jdeme ulicemi starého města zpět k motelu, kam dorazíme asi tak za 15 minut. Na pokoji nesvítí jedna z lampiček, ale především je porouchaný hlásič kouře a neustále vydává v intervalu asi 30 sekund nepříjemný zvuk. Povoláme tedy recepčního, kterým je postarší Ind, aby to napravil. On ochotně vymění žárovku i baterky v hlásiči, potom se trochu zasekne na zpětné instalaci hlásiče na zeď, když už to trvá asi 3 minuty, nabídnu mu pomoc, které rád přijímá. Nevím, jak se to mohlo stát, ale já mám hlásič připevněn asi za 5 sekund, borec je zjevně potěšen a vtipkuje. Humor ho přejde, když mu řeknu, že to bude asi chtít nějakou slevu, tak okamžitě odvětí, tak ať ho zase sundám. Společně se tomu zasmějeme a vše je v pohodě. Takže takto humorně končí náš pátý týden na Novém Zélandu a už se těšíme na další dny a zážitky tady na jižní polokouli.


 

TÝDEN č. 6 (31.3.-6.4. 2016)

DEN 36 – čtvrtek 31.3.2016 –  Napier a okolí

Připravit ke startu pal, šestý týden, týden kdy se naše výprava bude lámat v polovině, je tady. Ráno vstáváme jako sokolové a chystáme se na prohlídku okolí města Napier. Máme nějaké typy z průvodce a z map, tak snad to bude na pohodu. Ještě před prvním cílem hledáme prodejnu 2o (telefonní provider), abychom si dobyli NZ mobil na další měsíc, podle mapy to mělo být asi 200 metrů, ale to by musel mít každý metr aspoň 3 L, navíc prodavač na nás kouká jako na mimozemšťany a pošle na nás nejbližší čerpačku, protože tam je to jednodušší, no není všechno tak modré (barva providera je modrá) jak se zdálo na začátku J. Kupujeme další kredit, takže pokud někdo máte výhodné volání na NZ můžete nám zavolat na +64 22 048 11 47 JJuž jsme zase on-line.

Jako první jsme si vybrali místo s názvem  Te Mata Peak a přidávám i odkaz na mapy, ať nebloudíte, pokud se rozhodnete se sem vydat také, protože to stojí za to. (https://www.google.co.nz/maps/place/Te+Mata+Peak/@-39.6972475,176.8955361,15z/data=!4m2!3m1!1s0x0000000000000000:0x4fbc61f33dcaef2f?hl=cs ), Te Mata Peak je hora nedaleko Napieru nad městem Havelock North. Výhledy jsou naprosto neuvěřitelné, malinko nám nepřeje počasí, protože je trochu opar, ale i tak se nám daří vyrobit pěkné fotečky. Když se dostatečně nabažíme výhledu z nadhledu, tak jedeme naopak až k hladině moře, protože celkem nedaleko na Cape  Kidnappers je velká kolonie terejů, ale k našemu zklamání je z toho zase obchod a musíte se tam nechat dovézt traktorem, no a na to my jím z vysoka (tedy tady od moře) ser… Každopádně na místě, kam až se dalo dojet, je kavárna, kde jsme si dali kávičku a jedeme zpátky do města. Už cestou sem jsme minuli několik vinařství s otevřenými sklepy. Stejnou chybu jsme samozřejmě nemohli udělat cestou zpět, takže vybíráme zcela náhodně vinařství s názvem Teavanga, kteří dokonce nabízí i ubytování (http://www.teawangacottages.co.nz/ ) a ochutnáváme jejich dobroty. A že je co ochutnávat, takže nakonec nezůstane jen u ochutnávání, ale něco si i odnášíme. Společně s námi tam ochutnávají nějací mladí Angličané, takže nakonec si tam i pěkně procvičíme angličtinu. Slečna, která vede ochutnávku, je původně Američanka z Los Angeles a nejvíc nás všechny pobaví, když nám líčí, jak zdejší moc nechápu co je Los Angeles a její přátelé v Los Angeles už vůbec nechápu co a kde je Napier.

Zítra se přesouváme dále na sever východního pobřeží do města Gisborne.

DEN 37 – pátek 1.4.2016 –  Hawke´s bay – na sever do Gisbornu

Apríl !!! Tak jak se včera vstávalo jak do sokola, tak dneska to bylo fakt otřes, ani na snídani nebyla chuť. Asi aprílová nálada nebo co, takže se vykopeme až někdy o půl desáté k odjezdu z našeho hotelu, který včera zažil velké stěhování. Přivezli nový nábytek asi tak do poloviny penzionu a dokonce si na to pozvali jeřáb, takže jsme včera museli používat zadní výjezd přes nějaké zahrádky J.

Čeká nás asi tak 250 kilometrů po Hw 2, takže by to snad mělo docela odsýpat, uvidíme. První odbočka je hned po pár kilometrech směrem na Waipatiki Beach je to tak trochu nahoru a dolů, ale nakonec dojedete opravdu na krásnou pláž mezi dvěma skalními útesy. Dokonce je zde i kemp (přidávám i souřadnice -39.301823, 176.975827 a web kempu waipatikibeach.co.nz). Nemůžeme se tu nabažit a nevím, kdo bude přebírat těch asi sto fotek, co tu naplácáme J. Zpátky jedeme trochu jinou cestou, je to dál a horší cesta (naše oblíbená grave road) s názvem Tangoio Settlement Road, která se klikatí mezi kopečky, které jsou úplně zelené a jsou na nich všude stáda ovcí a krav, sem tam i nějaké koza.  Takže určitě doporučuji, než se vracet stejnou cestou a potom jet po hlavní Hw2, stejně se na ní asi tak po 8 km napojíte i s té polňačky J.

Ještě je před námi spousta a spousta kilometrů a Hw2 je takovou trošku horskou dráhou nahoru a dolů a samá serpentina. Do toho tu poměrně aktivně řádí silničáři s všemožnými opravami, takže každou chvilku je omezení na 30 km/hod a stojí tam chlapík nebo ženština s plácačkou (STOP/GO). Taky jsme dneska viděli asi největší „úlovek“ u silnice a sice ležela tam dost 3D (asi i trochu 3Dplus, neboť už nebyla asi úplně dnešní) koza, fakt pod takovým skalním převisem. Buď ta koza blbá spadla, nebo jí něco nafackovalo. Lenka okamžitě hlásí, ať zastavím, že jí vezmeme k veterináři, protože třeba ještě žije J . Naprosto výjimečně nemám pochopení pro její záchranářské pudy a navíc se musím obratně vyhnout jednomu lojzovi, který se před námi prudce začal obracet těsně před zúženímL. „Asi veterinář, co jde rozdýchat tu kozu“ prohlásím, načež jsem okamžitě označen za bl… J No nic jedeme dál a necháváme kozenku kozenkou. Tak nějak kolem třetí hodiny už vjíždíme do města Gisborne, kde máme objednaný nocleh na tři noci, protože to tady chceme řádně prozkoumat, v Motel Oasis, 5 Sponge Bay Road, 4010 Gisborne. No ono už je to spíše takové předměstí Gisborne, ale aspoň tu snad bude klídek, protože Gisborne je takové větší a rušnější město. Lence je nějak šoufl, takže jí vařím čajík a já jedu do města doplnit základní potraviny, jako je víno J, chleba, voda apod. Kiwíci (myslím místní) jsou asi zvyklí nakupovat v pátek velké nákupy, protože supermarket praská ve švech stejně jako košíky všech nakupujících, ale nakonec se dostanu i k pokladně, všechno mi pěkně napěchujou do igelitových tašek, kterými tu opravdu nešetří, to je jedna z mála věcí, která mě fakt hodně zaráží. Dokonce občas igelitky odmítáme, protože jinak jich fakt dostanete ke každému nákupu klidně i deset! Potom ještě zkouším udělat nějaké fotky západu slunce na nedaleké (asi tak 10 km) pláži Makorori beach, ale nic moc, je hodně zataženo. Tak snad bude pěkný východ, dokonce s ohledem na tři noclehy máme i více šancí J ho stihnout. Plán na zítra doladíme ráno při snídani a dle zdravotního stavu, možností je tu opravdu spousta

DEN 38 – sobota 2.4.2016 –  okolí Gisbornu 1 - Eastwoodhill Arboretum, Rere Falls, Rere Rockslides, Matawai

Celou noc bylo otevřené nebe, lilo jako z konve, ještě že už máme jiné auto, tentokrát by to asi bylo ráno na gumovky J. Z ranního vstávání na východ slunce nic není, protože leje stále dále, tak nevím nevím, s dnešním výletem do vnitrozemí.

Našli jsme si na mapě několik míst, která by měla stát za návštěvu. Asi nejblíže cca do 35 kilometrů je údajně překrásný lesopark s mnoha a mnoha prohlídkovými okruhy Eastwoodhill Arboretum (http://www.eastwoodhill.org .nz/ ). Jen o několik kilometrů dále se nachází další přírodní úkaz, jeden z mnoha vodopádu, kterým je Rere Falls, v této oblasti asi nejvíce fotografovaný. No a asi tak dva kilometry dále po Wharekopae road jsou Rockslides. Bude-li čas a chuť a taky pokud dovolí počasí ještě přejezd do  Matawai, kde je údajně hospoda s dvouhlavou ovcí, jako hlavní atrakcí. Plán je připraven, venku stále ještě prší, ale vypadá to, že by se to mohlo vybrat.

Je asi tak půl desáté, konečně přestalo pršet, takže sedáme do mazlíka, který bude hlavním hrdinou dne, ale o tom později. Neomylně projíždíme přes město a už odbočujeme na kruhovém objezdu, kde nás cedule směřuje na Rere Falls a protože víme, že po cestě narazíme na lesopark, tak cesta ubíhá na pohodu. Dokonce se na nás občas usměje i sluníčko. Parkujeme před zákaznickým centrem Eastwoodhill Arboretum a po zaplacení vstupného 15 NZD na hlavu dostáváme mapku a základní instrukce. Park je velmi rozsáhlý a vedou jím různé cesty, které mají barevné rozlišení, a jsou od cca půlhodinové, což je procházka kolem zákaznického centra J, až po několikahodinový výšlap kolem a skrz skoro celý mnohahektarový park. My dostáváme typ na trasu FIALOVOU, která je asi tak na hodinu, tedy podle paní v pokladně. Každopádně se v parku dá celkem jednoduše „zabloudit“ a myslím, že naše barva je dle toho, že po návratu má člověk barvu fialovou, protože se dost často ztratil J. No v pohodě, zamíchali jsme si do naší fialové i trasu žlutou, hnědou a taky zelenou (ta je ta nejdelší), taky nějaké spojky bez barvy. Tak jak tak jsme asi za hodinku a půl už kousek od zákaznického centra, kde jsou dvě obrovské houpačky. Nezaváháme a vracíme se do dětských let. Původně jsem chtěl napsat do mládí, ale my jsme mladí stále J. Potom ještě zaskákat si na trampolíně, napumpovat vodu do koryta, aby se roztočil mlýnek, a můžeme opustit dětské hřiště J. Ono taky zase začíná pršet a to dost, takže se vracíme s úplně promočenými botami (všude v parku se brodíte travou, která byla po nočním dešti fakt pěkně nacucaná) do mazlíka a jedeme dál.

Přijíždíme k vodopádům a jako zázrakem zase přestává pršet, takže doplňujeme naše fotoalbum o dalších několik fotografií, Lenka se k tomu ještě zabavila rozbíjením a pojídáním ořechů, které se tu všude válí. Dokud přeje počasí, tak ještě rychle na dva kilometry vzdálené Rockslide, kde se v létě prohání spousta a spousta lidí na deskách dolů z kopce do malé tůňky pod vodopádem. Tak uvidíme, zda budeme mít štěstí na nějaké šílence.  Zatím potkáváme pár, který už jsme viděli u vodopádu a dáváme se do řeči, zjišťujeme, že jsou z Aucklandu a udělali si víkendový výlet. Jsme tu asi pět minut a objevují se dvě holčiny s deskami, takže bude atrakce J. Ta je o to větší, že borec z Aucklandu vytahuje z auta nafouknutou duši a spouští se jako první, je to pecka. Za ním už obě holčiny, které za jekotu a pod dohledem fotoaparátu na selfie tyčce sjíždí celou dráhu. Protože začíná opět docela sypat, tak se vracíme do mazlíka a zvažujeme, zda se vrátit stejnou cestou nebo to ještě zkusit do hospody s dvouhlavou ovcí v Matawai. Volíme variantu B, chyba. Cestou za fakt hnusného lijáku dostáváme i přes poměrně nízkou rychlost nejdříve smyk, potom ještě jeden, stále vyrovnávám no a potom už jdeme do hodin a končíme pěkně v měkounké travní peřině mimo silnici. Autu není prakticky nic, jen drobné šrámy, které snad zalepí naše plné pojištění, které jsme si zaplatili při převzetí auta, každopádně ven to po vlastních nejde. Zkoušíme podložit kola větvemi, ale nic nepomáhá. Nad námi v kopci je nějaký domek, takže Lenka tam jde zjistit, zda nás nemohou vytáhnout. Ještě než to domluví, zastavuji borce v off-road Toyota, který ochotně vytahuje popruh, a během pár sekund jsme na silnici. Díky statečný Maore i se svojí smečkou asi dvaceti psů, která na mě z nákladního prostoru, celou dobu co jsme mazlíka přivazovali, vrčela. Ještě jednou kontrolujeme mazlíka, je v pohodě jen trochu pochroumaný přední blatník, ale to je spíše kosmetický problém, stejně jako lehce promáčklý podběh před levým zadním kolem, ani to není moc vidět J. Auto jede normálně a nemá žádné nečekané projevy, vše za pokračujícího lijáku, fuj to je dnes hnusně. Dojíždíme do Matawai a ani jedna z atrakcí tzn. hotel Matawai (ten je zavřený) a hospoda s dvouhlavou ovcí (o té tu nikdo nic neví), se nekoná. Tak aspoň v jediné místní občerstvovně, tedy pokud jsme někomu nevlezli domů J, si dáváme gáblík, Lenka takový malý kbelíček polévky J a já fish&chips, ale porci tak pro 2-3. No abychom zajedli ten adrenalin, tak to všechno zpráskáme a navigace říká, že po 72 kilometrech budeme „doma“. Ještě zpátky k občerstvovně, děvče za pultem hovoří angličtinou, kde je problém pochopit i číslovky, ale nakonec jsme to zvládli J.

Stále leje, už je to fakt protivné, ale něco po páté parkujeme před apartmánem a jdeme se osprchovat a převléknout do suchého.  Ještě vyprat prádlo, které už se nám tak trochu nahromadilo ve „špinavém kufru“ a bude dnes zasloužený odpočinek. Jdeme do prádelny a při otevření dveří zíráme na obrovskou duhu přímo proti dveřím. No aspoň k něčemu je ten déšť dobrý. Teď jen doufáme, že zítra se počasí umoudří, protože máme v plánu jízdu po východním pobřeží směrem z Gisbornu na sever a tam jsou atrakcemi pláže a výhledy. Jinými slovy pokud bude počasí jako dnes, tak si asi budu raději číst na pokoji J. Držíme si palce a půjdeme si nechat zdát o pěkném počasí.

DEN 39 – neděle 3.4.2016 –  okolí Gisbornu 2 – Plenty of Bays a East Cape lighthouse

Vstávat sokolíci, už je ráno a kolik je to vlastně hodin? Jsme tak trošičku zmatení, protože si pro nás protinožci připravili standardní čas. Léto tady už fakt končí, takže s hodinami šup o hodinku zpátky, což se nám docela hodí, protože se nám nechtělo vstávat J. Takže teď jsme proti Česku už jen plus 10 hodin. Venku je lehce pod mrakem, ale dnes to na déšť nevypadá, takže se chystáme na poměrně dlouhý výlet směrem na sever po Planty of Bays, jak se tato část východního pobřeží jmenuje. Startuje u Gisborne (jaká náhoda tady bydlíme J) a končí na East Cape, kam dnes směřujeme. Stejnou cestou to budeme muset vzít i zpět, protože kolem dokola by to bylo ještě mnohem dále, ale i tak dnešních více jak 300 km bude záživných. Odjíždíme před půl desátou standardního času, mazlík má nádrž plnou skoro do ¾, takže nás snad nečeká další „empty výlet“ J. První pláže Makorori a Waihau jen projíždíme, protože se chceme podívat ještě za dopoledního světla na historické molo, které má asi tak půl kilometru a bylo provozováno ještě v roce 1965. Každopádně největší slávu zažilo těsně před válkou, kdy se tady hromadně překládali ovce na další cesty. Molo je umístěno kousek od Tolaga bay a z hlavní cesty číslo 35 je třeba odbočit asi tak po 45 kilometrech z Gisborne, těsně před potokem, jehož jméno jsme si zapomněli napsat, ale je třeba jet po Wharf Road. Procházíme se s dalšími návštěvníky po mole, které toho asi zažilo spoustu a spoustu. My jsme zažili nějaké blázna, který si z mola skočil do oceánu asi tak odhadem z deseti metrů. Je to asi legální, protože tam byly i schůdky nahuru. Možná pro skokany, možná pro ty co tam spadnou, pro ty tam jsou i záchranné kruhy. Když odjíždíme, právě na parkovišti parkuje dodávka resp. takové kávo-čajo autíčko, ale mi jsme relativně krátce po snídani, takže frčíme dále. Hned nedaleko odbočujeme na Anaura Bay, kde je i kemp, ale ten nás nezajímá, takže pokračujeme dalších asi 6 kilometrů po naší „oblíbené“ grave road, která je fakt výživná, ale po včerejšku je to lahoda. Cestou několikrát narazíme na upozornění, že za deště je cesta nesjízdná a je na ní zákaz vjezdu, ale co, pršelo přece včera J. Dojedeme, až kam to jde, dále už je soukromý pozemek a hlavně závora, kocháme se nádhernými scenériemi, překvapivě fotíme do padnutí J a nakonec nás vyženou kousavé mušky. Už jsme mysleli, že jsme se jich zbavili na jižním ostrově, ale jsou tady zase a pořádně hladové, takže potupně zdrháme. Teď už směřujeme na náš dnešní hlavní cíl, kterým je nejvýchodnější maják celé Zeměkoule nacházející se cca 20 kilometrů, samozřejmě východně, od osady Te Araroa, a nese příznačný název  East Cape lighthouse.  Heslo na lokální mapě „IT FEELS LIKE THE EDGE OF THE EARTH“ je naprosto výmluvné. Na tomto místě, kam se dostanete opět po né úplně zpevněné cestě, vychází každý den slunce jako první na celé Zemi. Abyste si zasloužili výhled, je třeba po těch 20 kilometrech po docela krkolomné cestě, ještě vystoupat 800 schodu na plošinu, kde je maják. Ti místní dobráci Vás na to upozorní hned na ceduli pod kopcem, takže je třeba mít pevnou morálku a vyrazit. Tu se snaží nalomit vtipálci, kteří do dřevěných schodů vyrývají čísla, kolik ještě zbývá, ale stojí to za to. Pro příznivce stepaerobiku super J. Nemůžeme se nabažit výhledů. Jen na okraj dole pod kopcem potkáváme dvě děvčata z Plzně, které jsou zde na roční vízum a už si Nového Zélandu užívají čtyři měsíce. Samozřejmě se potkáváme i nahoře, trochu pokecáme a už si to pádíme dolů z kopce. Cestou Lenka začne filozofovat, že by bylo super tady být na ten východ slunce. Takže až sem pojedeme příště, tak v kolik budeme muset z Gisbornu vyjet, abychom to stihli. Takové přízemní řešení jako přespat zde někde v okolí je ovšem mimo zorné pole, hold není řešení jako řešení. Svorně se tomu zasmějeme a už jedeme zpátky do Araroa, abychom mazlíka dokrmili na cestu zpátky. Tady nám úsměv lehce zamrzne, protože čerpací stanice je zavřená, resp. stojan je přístupný, ale nefunguje čtečka na karty, abychom si ho odjistili. No máme tam ještě benzínu asi tak na 80 kilometrů (domů je to 150), ale cestou sem jsme míjeli nějaké benzínky, takže pohoda. Po tom co jsme minuli už třetí zavřeno čerpací stanici a dojezd odhadujeme asi na 40 kilometrů, se od domorodců dozvídáme, že nejbližší otevřená čerpačka je asi tak 35 kilometrů. Tak to bude zase adrenalínek a po poměrně krátké době si zase zahrajeme hru na „prázdnu nádrž“. Nakonec k pumpě hned vedle supermarketu v obci Tokomaru Bay dojedeme a radostně tankujeme celkem 31 litrů při objemu nádrže 32 (asi toho tam opravdu moc nezbylo) a ani nám nevadí, že si zase bloknou 150 NZD, protože je víkend J. Každopádně zhruba do středy se to všechno srovná.

Cestou už za tmy nám křižuje cestu malinkatý zajíc, tak akorát mezi dva chleby J, a protože jsme celý den skoro nic nejedli, tak Lenka povzbuzuje „sejmi ho, bude večeře“. Tak zase jiný úhel pohledu, možná by byla sekaná (zaječí), ale pravděpodobněji bychom mazlíkovi zase něco načechrali. Kolem půl osmé parkujeme před pokojem a už se těšíme, jak se prospíme na zítřek. Dneškem nám končí první polovina výpravy a zítřejším přesunem do oblasti Rotorua se tak přehoupneme do druhé půlky.

DEN 40 – pondělí 4.4.2016 –  přes Opotiki jedeme za „smradíky“ do Rotorua

Venku svítí sluníčko, takže bude pravděpodobně na cestu do města Rotorua fakt dost teplo, ale nevadí, deště bylo dost, takže vyzkoušeným grifem naskládáme veškerou bagáž do mazlíka a jedeme vrátit klíče na recepci, která je jen asi tak 20 metrů. Nějak se mi něco nezdá na řízení a už vím proč, pravá přední pneu je úplně prázdná. Původní plán odjezdu krátce po osmé, je tedy slušně řečeno v šípku, navíc všechno z kufru jde ven, rezerva je kde asi?  Výměna proběhne celkem hladce a to za pomoci pana recepčního, který sice vypadá tak trochu jako uchyl, ale pomoc se hodila, taky nám poradil, kde je nejbližší pneuservis. No dnes již po druhé naskládáme věci do auta a vešla se nám tam i guma, fakt už to máme vypilované a odjíždíme na opravu pneumatiky. Po necelých pěti kilometrech neomylně nacházíme servis a jdu se domluvit, že potřebujeme opravit kolo. Borec, Maor jako prase, pokérovaný jak Franc, tedy kromě obličeje, jinak byl modrý jako šmoula, zkušeným okem kouknul na pneumatiku a rovnou říká, že tohle opravit nepůjde a když se kouknu detailněji, tak mu musím dát za pravdu, jo a levá přední je taky úplně na kaši, zatím sice plná, ale otázka jak dlouho LJ. Super start druhé poloviny výpravy, takže se aspoň domlouvám, že žádnou extra značku nepotřebuji, hlavně ať jsou v pohodě. To říkám, jen protože nemají Continental, ten by byl jasná volba J. Cena je stanovena na 234 NZD i s výměnou, takže moc pěkné, ale co na plat, bereme a máme šanci zase vyložit celou bagáž. Lenka se rozložila na deku a trávník před servisem, a hned vedle je čerpačka s myčkou, asi má pocit, že je na pláži J. Já jdu s Maorem podepsat zakázku. Všechno jde jak na drátku a za půl hodinky už mám zaplaceno, skládám dnes potřetí kufry do auta a můžeme konečně vypadnout z Gisborne. Ještě se lehce zamotáme, než trefíme správný výjezd z města a už si to fičíme směr Opotiki, což je město napříč přes severní výběžek východního pobřeží. No zkrátka z Plenty of Bays  se přesouváme na Bay of Plenty J, jedeme přes Matawai, kterou už důvěrně známe, ale tentokrát do místního bufíku nejdeme, neboť chceme být co nejdříve na pobřeží. Po asi 145 kilometrech už zase vidíme oceán a nejedeme rovnou směrem na Rotorua, ale protože máme i přes ranní extempore s pneumatikou stále dost času, tak ještě projedeme část pobřeží s krásnými výhledy. Jako první nám padne do oka White Island (Whakaari), což je činná sopka v moři. Naposledy se předvedla v roce 2001, tedy ona soptí pořád, ale pořádná erupce byla hned na startu nového milenia, tak doufám, že teď nebude na startu druhé poloviny naší výpravy J. Projíždíme jednotlivé pláže a skončíme až na pláží Omaio, cca 66 kilometrů severně od Opotiki. Je tak nějak před druhou hodinou odpolední, takže si dáme takový domácí obídek, co jsme si ráno připravili a vydáme se na cestu zpět.

Projíždíme přes Opotiki a z hlavní Hw 2 odbočujeme směrem na Ohiwa Beach Holiday Park a potom se snažíme stále držet pobřeží po  Ohiwa Loop Rd. Celou cestu se jede kolem mangrovů a je to vše doplněno krásnými výhledy na oceán a ostrovy. No paráda a navíc to ani není extra zajížďka, po pár kilometrech už jsme zase na Hw 2 a pokračujeme na Rotorua. Poblíž Awekari opouštíme Hw 2 a po Hw 30 už se blížíme k cíli naší dnešní cesty. Taky už jsou zde známé pachové projevy, které Vás neomylně dovedou do cíle. Buď je nedaleko vojenská posádka, k večeři měli hrachovou kaši a zrovna větrají J, nebo jsme blízko Rotorua. Ano už vidíme ceduli, takže vojsko to není. Motel, který bude naším domovem na nejbližší tři noci Fairy Springs Motel, 156 Fairy Springs Road, 3015 Rotorua nacházíme úplně v pohodě. Má super strategické místo a nedá se zabloudit, protože hned vedle je lanovka na kopec nad jezerem a z druhé strany minigolf. Ten je navíc jak zjišťujeme později osvětlen zářivými barevnými světélky, no paráda J. Taky supermarket máme ani ne kiláček a k tomu jsme na kraji města, takže klídek a na všechny výlety budeme vyrážet bez problému a dopravních komplikací. Doufám, že i bez jakýchkoliv jiných komplikací, snad už máme vybráno. Zítra vyrážíme za Hobity, tak potom se o tom zase rozepíšeme. Dobrou a „voňavou“ noc.

DEN 41 – úterý 5.4.2016 –  Hobiti a nejen oni

Ráno vstáváme do lehce podzimního počasí, je tak trochu „frišno“, ale sluníčko už prosvětluje oblačnost, takže je šance na pěkný den. Ani mazlík nás dnes ráno ničím nepřekvapil, tak jen ať mu to vydrží ideálně až do konce dubna, kdy ho budeme vracet J

Stavujeme se na recepci, kde nás přivítal bodrý stařík odněkud z východní Asie, ale je fakt fajn. Probíráme s ním rezervace na nejbližší dva dny a hned nám telefonem zamluví místa na Hobbiton Movie Tours, ano jak správně tušíte, jedeme do Hobitína. Tak dlouho jsme tím pánem prstenů otravovali a už je to tady. Taky jsme si blokovali na zítřek jednu z místních mnoha specialit, a sice návštěvu Mitai Maori Village, kde máme zažít asi 2,5 hodinový obřad, dokonce včetně večeře, jen je překvapením co se bude podávat, nebo snad kdo? Tak jen musíme věřit, že někdo z nás nebude jedním z chodů, i když kdo ví, třeba by byla Lenka ráda, tedy pokud bych byl na stole já, samozřejmě J. Jen by mě zajímalo, co by chtěla ochutnat J.

Navíc se nám pan recepční pochlubí, že byl nedávno v Budapešti, ale do Prahy, kam se moc těšil, ale protože jeho paní byla unavená, tak už tam nejeli. Moc básnil o českém pivu, tak mu sem budeme muset asi nějakou lahvinku poslat, nebo aspoň pohled z Prahy J No a taky nám poradil ať si určitě v Hobittonu dáme jejich místní, takže o důvod více se těšit.

Nic úvod už byl fakt dlouhý, takže cestu nebudu popisovat, parkujeme před infocentrem ve městě Matamata, kde potvrzujeme rezervaci (asi to nebylo úplně nutné, stačilo jet rovnou na místo, ale nevadí). Celé infocentrum vypadá jako domeček z Hobita, aspoň to jde dobře najít J. Tady upozornění, samotná farma, která je soukromá a dostanenete se tam právě jen s operátorem, je asi 20 minut jízdy od Matamata, tak pozor ať stihnete rezervaci, která je opravdu nutná, neboť zájem, a to i přes ne úplně lidovou cenu (79 NZD na hlavu bez dopravy), je fakt obrovský. Co naplat pohádky pořád táhnou. My vše stíháme tak nějak za sekundu dvanáct, protože máme odjezd 11:15 a do prodejny lístku dorazíme 11:11, přičemž hned u dveří je upozornění, že je třeba se dostavit minimálně 15 minut předem. Lenka jde platit a já zadržet autobus (mini), který nás odveze přímo doprostřed farmy, tedy Hobitína. Bodrý fousatý řidič nás hned srdečně zdraví jako Hobity, jak jinak a už projíždíme farmou. Asi za 15 minut jsme na parkovišti, kde dostáváme sympatickou průvodkyni a celá naše grupa (asi tak 30 lidí) se zapojuje do „vláčku“ ostatních výprav. To jediné je takové trošku otravné, že jste de facto tlačeni těmi za Vámi, přičemž ti před Vámi ještě fotí J. Počasí je naprosto super, takže si asi tak 90 minutovou procházku Hobitínem náramně užíváme za bezva komentářů a poznámek průvodkyně. Jen na okraj, ten úplně nejkrásnější a nejzelenější strom, který je v celém Hobitíně a je úplně nahoře, tzn. na domě toho nejdůležitějšího Hobita, je celý umělý J Fakt má na sobě 100.000 umělých listů a celkem pětkrát ho dle pokynů režiséra předělávali, protože ta zelená nebyla správně zelená, jo a trvalo jim to rok a půl. Hollywood je kategorie sama pro sebe J

Popisovat jednotlivé domečky, stromečky a tak vůbec vše je zbytečně, protože pokud to člověk nevidí, tak se to opravdu špatně sděluje. Jeden zážitek je však nutno popsat, a sice ochutnávku Dračího piva v hospůdce, jak jinak ve stylu Hobita. Je pěkně silné a Lenka už v polovině pohárku naznačuje, že neví, zda trefí zpátky J. No dračí pivo je dračí pivo, snad z Lenky neudělá ještě větší dračici J. Tady můžou opilci směle prohlašovat, že mají fakt draka. Prohlídka končí a autobusík, teď už s řidičkou, která je možná na baterky, protože ani nemluví J, nás vyloží na parkovišti u prodejny lístků, kde na nás čeká mazlík.

Počasí je stále v pohodě, takže směřujeme na sever do přístavního města Tauranga, které nás bohužel vítá drobným deštíkem a nějak se mu nechce to změnit. Parkujeme přímo na nábřeží, ale protože stále prší, tak si jdeme dát něco malého k snědku. Ještě předtím jsme objevili na zdi namalovaná krásná křídla anděla a myslím, že je poměrně snadné odpovědět na otázku, kdo se k nim postavil? , ne já jsem to opravdu nebyl J. Vracíme se na nábřeží, kde nacházíme sousoší psů a kočky, takže Lenka samozřejmě neodolá a musí proběhnout focení, hold ti naši prďolové nám tu schází. Kdyby to bylo sousoší s Ratibořic, tak jsme se mohli pozdravit i s babičkou JJ. Bohužel počasí se nechce umoudřit, takže to balíme, zkusíme to pozítří, až budeme pokračovat směrem na Coromandel. Posledním dnešním cílem, tedy kromě ubytování, je asi největší smraďoch v okolí a sice místo Hells gate, kde už jsme byli i v roce 2010 a světe div se smrdí to tady minimálně stejně jako minule. Z několika možností vstupu (například i včetně bahenních lázní) jsme vybrali pouze asi hodinovou procházku po areálu, kde to všude prská, bublá, čoudí a především opravdu pekelně smrdí. Neustále nás pronásleduje skupinka Čínských turistů, jejichž průvodkyně má malý reproduktor a vše náležitě komentuje. Jednu poznámku, něco jako „Baba kuča“ opakuje asi stodvacetpětkrát, takže je to vlastně heslo dnešního podvečera. Téměř na závěr naleznete Medical lake, kde je blátíčko, které používají v těch lázních, které jsou u vchodu. Takže neodoláme a já jdu zkusit cáchnout ruce, je to příjemně teploučké a hned u břehu je i trochu toho blátíčka. Lenka do toho jde „po hlavě“ a kousek vlevo nachází asi naleziště blátíčka a hned si tím napatlala obě ruce až po lokty. Jdu do toho taky, ale zkouším jen dlaně. Necháme chvilku působit, oplachujeme v té teplounké vodě a jdeme zpátky. Na recepci, ještě kupujeme krabičku blátíčka za 21 NZD (prý maska J), škoda, že jsme si nevzali nějaký pytlík, mohli jsme si nabrat plný baťoh J.

Parkujeme před ubytkem, rychlá večeře a zítra opět za dalšími smradíky, jsme zvědav, jak dlouho to budeme dostávat z oblečení J.

DEN 42 – středa 6.4.2016 –  Rotorua a její smradíky v okolí + Maori Village

Ahoj sluníčko, to je super, že bude opět krásně, máme toho dnes spoustu v plánu, tak snad to klapne. Hned po snídani, kdy jsme si dali dost dobré croasánky s kafíčkem a džusem zadáváme do navigace Wai-O-Tapu (www.waiotapu.nz.co ) , vzdálené jen asi 35 kilometrů jižně od Rotorua směrem na Taupo. Musíme tam být nejpozději kolem půl desáté, protože v 10:15 chrlí gejzír Lady Knox Geyser, a ten na nás nebude čekat J. Cesta je v pohodě, mazlík (myslím Mazda Demio J) vrní, takže včas přistaneme u zákaznického centra. Pozor taková zvláštnost, musíte si koupit lístek a potom asi tak kilometr a něco zpátky dojet na parkoviště v lese, jelikož gejzír Lady Knox, je mimo hlavní areál. Na vjezdu na parkoviště nás zkontroluje obsluha. Později se ukáže, že nejen parkoviště, ale i gejzíru J, zda máme vstupenky. Tak už jsme v amfiteátru, protože tak to tady vypadá a hlavní hrdina, gejzír, je pod námi. Zatím jen tak lehce dýmá a nic neprovádí, až přijde obsluha, je to ten samý borec co námskontroloval při vjezdu na parkoviště. Po krátkém úvodu tam nasype jedlou sodu, potom ještě chvilku povídá hned vedle gejzíru, který je stále jen hromada s dírou nahoře. Nakonec se rychle loučí a odstupuje, aby mohlo začít představení. Gejzír zjevně rozladěn tou sodou začíná tak trochu bublat až nakonec vychrlí bílou pěnu do výšky tak 15 metrů. Asi po minutě je po všem a můžeme se vrátit do auta. Přesouváme se do hlavního areálu Wai-O-Tapu, který má mnoho a mnoho atrakcí, ale asi hlavní je The Champagne Pool mající 65 metrů v průměru, hloubku 62 metrů, taková pěkná mistička plná šampáňa, jen ho zapomněli nachladit, protože má 74oC, takže to není k pití J. Každopádně barvičky nádherné a těch bublinek. Kromě toho všude plno čmoudíků a smradíku, jako v celé téhle oblasti. Ještě je asi důležité vědět, že celý areál je protnut celkem třemi, na sebe navazujícími trasami (červená, oranžová a žlutá), přičemž žlutá není nic extra J. Co je úplně neuvěřitelné a měl jsem to asi říci na začátku, po sdělení, že jsme z České republiky, dostáváme český překlad brožurky o areálu, navíc je to opravdu čeština, no fakt pecka. Po dostatečném nasmradění se v Wai-O-Tapu hledáme další atraktivní místo a bereme další ze seznamu míst, které se zde dají vidět. Je to tady tak na dva týdny, ale my máme sotva dva dny L. Jedeme směrem na jezera Lake Tikitapu (modré) a Lake Rotokakahi (zelené) jež jsou odděleny jen takovou přírodní hrází s výhledem. Na tom modrém se dnes odehrávají nějaké závody místních škol na „mnohopádlicích“ nebo jak to nazvat, jsou to dlouhé lodě s vahadlem a závod spočívá ve sprintu včetně otočky kolem vlaječky na polovině cesty. Tuto akci jsme našli jen náhodou po cestě do Buried Village, která připomíná výbuch Mount Tarawera z 10. června 1886, který pohřbil nejen Maorskou vesnici včetně hotelu, ale i nedaleké kamenné růžovo-bílé sintrové vodopády. Prohlídka zabere celkem asi tak hodinku, včetně muzea a kávičky, ale kromě vodopádu, který je skoro na konci prohlídky to za těch 35 NZD nestojí, pardón omlouvám se všem, kteří nepřežili katastrofu. Ještě se jedeme podívat na jezero Lake Tarawera (ano má stejné jméno jako sopka ničitelka). Voda je úplně průzračně čistá a klidná jako olej, jediné co jí čeří, tak občasný příjezd vodního taxi. Je asi půl čtvrté a my musíme vyrazit zpět do Rotorua, protože nás čeká asi dnešní vrchol a sice Mitai Moari Village, ( http://www.mitai.co.nz  ) tedy slavnostní  Maori obřad spojený s večeří. Je moc těžké to vše popsat, je to opravdu o prožitku. Teď nemyslím to jídlo, ale procházka lesem, ukázka „provozu“ maorské vesnice, válečný tanec Haka, no fakt obrovský zážitek, který je určitě k doporučení. Jen na okraj je třeba uvést, že zrovna komunita z této vesnice tzn. Mitai, měla tu čest dělat choreografii zahajovacího ceremoniálu mistrovství světa v rugby, které bylo v roce 2011 na Novém Zélandu. Pokud budete ve městě Rotorua, určitě si najděte čas, stojí to za to. Začátek byl o půl šesté a před půl devátou už byl konec. Takže příjemný večer. O detailech by se dalo psát a psát, ale ten fyzické zážitek by to opravdu nenahradilo. Fakt to správné vyvrcholení 6 týdne výpravy.

Zítra to tady balíme a jedeme zase o dům dál, takže dnes půjdeme asi dříve spát, abychom měli dost sil na cestování.

TOPlist
aktualizováno: 07.03.2018 10:32:25