10-11T (28.4.-11.5.) - FIJI

TÝDEN č. 10 (28.4. - 3.5. 2016)

DEN 64 – čtvrtek 28.4.2016 – odlet na Fiji

Je třeba se rozloučit s Novým Zélandem, sice se sem ještě vrátíme na dvě noci, ale to už bude úplná nostalgie. Nějak to na nás padlo, sice Fiji bude určitě zážitek, ale tak nějak nejde vstřebat, že výprava „Nový Zéland 2016“ je za námi. Ty více jak dva měsíce nás hodně poznamenali a návrat do Evropy a reality všedního dne bude opravdu moc těžký.

Teď trocha reálných zážitků z dnešního dne. Ráno vstáváme tak nějak bez energie, ale musíme jet odbavit zavazadla a taky ještě vrátit auto. Balíme jeden velký a jeden malý kufr s sebou na Fiji a jeden velký a extra těžký (kameňák a mušlák), který dáme do úschovny v hotelu Ibis, kde jsme ubytování. Na recepci dostáváme lísteček od kufru, který mizí v zázemí za recepci, snad tu na nás těch 11 dnů počká. Mazlíka naposledy naládujeme naší bagáží a odjíždíme na terminál pro mezinárodní lety, který je asi tak 5 minut jízdy. Parkujeme, po několika kolečkách marného hledání volného místa, na parkovišti pro krátkodobé parkování, a vezeme naše kuférky k odbavení. Check-in už jsme udělali včera večer, ale potřebujeme ještě lístky na kufry a palubní lístky. I když jde o mezinárodní let, tak vše probíhá opět u kiosku a není žádný problém. Za chvilku už jsem u pásu na odevzdání kufrů a tady se to malinko zasekne. Nejen nám, ale u všech přepážek, které jsou samoobslužné, pobíhají asi tři zaměstnanci Air New Zealand, a pomáhají odblokovat nějaký zádrhel v systému, který brání odbavení. Snad tedy naše kufry dorazí spolu s námi na Fiji. Kufry mizí na pásu někam do neznáma. Jdeme zpátky k mazlíkovi, zaplatíme 6 NZD za tu necelou hodinku a už máme namířeno do Omega cars cca 10 minut od terminálu. Cestu, i bez navigace, kterou už jsme zabalili, najdeme bezpečně, Lenka si pomatovala několik záchytných bodů (DHL, BENDYS apod.). Je přesně 7:00, pobočka otvírá a my vracíme mazlíka, lehce pomačkaného, asi po 5.500 kilometrech, zpátky. Přebírka i s ohledem na včerejší sepsání protokolu trvá asi tak 2 minuty J a už sedíme v minibusu, který nás veze zpátky na letiště. Máme asi tak dvě hodiny do odletu (odlet 9:45) takže je spoustu času na snídani. Dáváme si dva tousty, muffina a samozřejmě džus a kávu, to je povinnost. Čas odletu se blíží, je třeba projít bezpečnostní prohlídkou a už čekáme, až se budeme moci napáskovat do Boeingu 777. Máme sedačku u okna, kterou obsadí Lenka, aby se mohla kochat. Odlétáme s přibližně půlhodinovým zpožděním, ale to nám nijak nevadí. Cesta ubíhá úplně v pohodě, jen pozor veškeré jídlo a pití (kromě vody a kávy) je třeba si objednat a zaplatit, na to je třeba myslet. Let trvá necelé tři hodiny a přistáváme v Nadi, které je jediným mezinárodním letištěm na Fiji, i když hlavním městem je Suva na druhé straně největšího z asi tak 150 ostrovů Fiji. Ještě na začátku 19. století tady nepohrdli ani lidským masem a originální název „Canibals Island“ asi hovoří za vše. V době námořních objevů se těmto ostrovům všechny lodě vyhýbali obloukem, protože to byla nejdivočejší oblast široko daleko. Je třeba vystát frontu na celní kontrolu, tady se strašně zajímají, jaký máme itinerář, a nedají pokoj, dokud jim neukážeme, že se tady chceme 11 dnů válet J a k tomu neukážeme zpáteční letenku nejen na Nový Zéland, ale i do Evropy. Tak teď ještě bio hazard a už jsme na Fiji. Hned se na nás vrhnou taxikáři, že kam potřebujeme. Teď zrovna potřebujeme hlavně na záchod J a potom taky vyměnit jejich dolary. Směnárna je zasypaná, tak jdeme do bankomatu, pro prvotní zásobu asi 800 F$. Za chvilku na nás vyskáče hromada (největší bankovka je 50) Fiji Dolars a už můžeme do taxi. Z hotelu víme, že cesta z letiště do resortu (asi tak 20-25 km) stojí 25F$ a taxikář chce skutečně tuto sumu, neuvěřitelné. Cesta ubíhá za družného hovoru a za chvilku už parkujeme před resortem Anchorage Beach Resort, Vuda Point, Lautoka, máme malinké obavy, zda jsme vybrali dobře, protože je to taková trochu divočina. Je úplně jasno a krásně teplo, myslím, že dost nad 30oC. Resort prožil asi největší slávu tak před 25 lety, Lenka říká před padesáti, ale necháme se překvapit. Každopádně přivítání je velmi, velmi srdečné, všichni se hned představují, ptají se, odkud jsme, jak se česky řekne, prosím, děkuji, dobrá den atd. Jo mimochodem místním jazykem se „Vítáme Vás“ řekne „BULA“ a je to hodně frekventované slovo. Taky se dozvíme, že je zde 14 různých dialektů a jsou tak rozdílné, že se vůbec ale vůbec nepodobají a není možno se tak dorozumět, existuje však jeden společný dialekt, kterým mluví všichni a potom samozřejmě angličtina. Jsme zaregistrovaní a je třeba počkat na minitaxi, které nás v rámci resortu přesunu přímo k pokoji. Čekáme asi deset minut a potom cesta trvá asi tak 2 minuty a jediným důvodem je, že taxikář (zaměstnanec resortu) potřebuje spropitné J, hold nic jiného než turisty tu nemají. Dáváme mu 5 F$, což jsme asi přehnali, myslím, že 2 by byly asi akorát, to zjišťujeme, když porovnáváme potom už na pokoji ceny za prádelnu J. No nevadí, už budeme chytřejší. Pokoj je velmi prostorný, ale je pravda, že malinko opotřebovaný, což je nejvíce vidět v koupelně. Je tady sice vana s vířivkou, tu jsme zatím nezkoušeli, ale sprcha ve sprchovém koutu drží, tak nějak na heslo, ale na to se budeme muset ještě zeptat J. Každopádně super, že pokoj má klimatizaci i stropní větrák, takže to bude OK aspoň po této stránce. Jdeme vyzkoušet bazén a taky místní bar a restauraci. Zas se všichni představují a vítají nás. Dnes večer má proběhnout „Polynéský večer“, tak jsme zvědaví, co to bude obnášet. Ještě před tím máme nějaká pivka, taky přivítací nealko koktejl zdarma J. Na baru nás vítá kromě jiných takový tatrman, který vykřikuje, že se jmenuje Mali, servírka hned s úsměvem dodá, že on bude small mali a já logicky big maly J. Celkem se to ujme a i ostatní hosté co dneska přijeli, nějací Kiwi, Angláni, Australené (Ozy) a Finové se toho chytli, hlavně postarší Kiwi, který je tady už po dvacátésedmé, takže s tou historií jsme nebyli daleko od pravdy J. Jsme všichni svolání na molo a probíhá přivítací koktejl party, které řídí můj jmenovec. A už je tady tematický večírek, je to docela zajímavé a super, že v takové vlastně rodinné atmosféře, je nás tady asi tak 25 turistů a přibližně stejně personálu J. Hlavní součástí večera jsou různé tance a především ohnivá show, jo tak proto tady smrdí ten petrolej J. Úplně na závěr jsou vybráni „dobrovolníci“, kromě jiného i Lenka a večer vrcholí tančením pod stále se snižující tyčkou a Lenka je fakt dobrá, končí mezi dospělými, tedy mimo profesionály ze souboru, na prvním místě. Bohužel jsou tady dvě malé Ozy, přičemž jedna slaví dnes 5. narozeniny, takže součástí večera byla i malá oslava, které jsou „lepší“. No a odměna je pouze pro první dvě místa. Je to takový ten jejich ovinovací šátek. Nedá se nic dělat, zítra musíme skočit do místního minibutiku a musíme cenu koupit, protože si jí Lenka zaslouží. Show končí, dáme ještě nějaké to pivko a jdeme spát pod jasnou Fijijskou oblohou.

DEN 65 – pátek 29.4.2016 – Fiji – bazénový den

Vstáváme do úplně bezoblačného dne a v plánu je jen povalování u bazénu, protože se potřebujeme trochu zorientovat v místních reáliích. Chceme určitě vybrat nějaké výlety, ale chce to trošičku čas, protože nabídka je nepřeberná. Od krátkých transferových na nejbližší ostrovy, přes půldenní až po celodenní nebo dokonce několikadenní. Navíc volba může padnout na loď nebo dokonce letadlo, ale to je fakt za raketu, uvidíme. Taky se tu dá cestovat jejich busem, ale to musíme nejdříve s někým „konzultovat“, protože jízdní řády tu nejsou. Na všechno universální odpověď „Fiji time“, něco jako španělské „magnana“ tak na pátou. Protože když Fijan řekne deset minut, může to být deset minut, tedy velmi výjimečně, ale spíše tak hoďka až dvě, ale nikoho to tady netankuje, prostě FIJI TIME J!!

Bazén je bezva je dost velký a má výbornou atrakci, přímo z vody si můžete dát koktejl nebo cokoliv na baru, který obsluhuje jeden maník z personálu. Taky možností jak se povalovat u bazénu je dost. Můžete si vzít klasické skládací lehátko/křesílko, nebo lehátko s madračkou na kolečkách a nejvyšší „třídou“ jsou dvou-lehátka s madračkou a pod střechou, pecka. Jen je o ně trochu větší zájem, takže není jistota J. Celý den se flákáme u bazénu, pijeme Fiji GOLD, což je jejich místní a celkem dobré pivko jen za 7,50 F$ (asi tak 85 Kč J), takže proti Novému Zélandu krása nesmírná. Nebo si můžete nechat namíchat různé koktejly, ty už jsou za 22 (nebo v rámci happy hours za 17) a u toho pozorovat různé ptactvo a kromě jiného tu mají netopýra, asi kaloň, který je velký jak malý pes, a lítá nad bazénem. Celý den svítí sluníčko jak pominuté, takže je třeba intenzivně hledat stín a doplňovat tekutiny. Což se nám myslím úspěšně daří a dokonce jsme se to pokusili i zdokumentovat. No kdy si zase dáme koktejl v bazénu? Asi zítra, ale nevadí, fotit je třeba J!!

Každý večer tu hrají místní umělci (harmonikář a dirigent, jak by se chtělo říci, ale je to docela v pohodě) klávesák a drnkač na něco jako kytaru (místní DUO JAMAHA – viz TV Šlágr). Ani se nenadějeme a je tu večer, asi by to chtělo něco i sníst, i když hlad je samozřejmě převlečené žízeň. Místní šéfkuchař, který tu pobíhá v tričku s nápisem „Cannibals“, jak jinak nabízí nějakou specialitu. Rychle přepočítáme všechny hosty, a protože to vypadá, že nikdo nechybí, tak si jí dáme J. Je to nějaké jehněčí a fakt výborně připravené, moc jsme si pochutnali. Dneska nějak na tom sluníčku nebyla síla cokoliv vybrat, takže zítra bude asi bázénový den č. 2, ale tentokrát už to chce něco vybrat, protože jinak budeme usmažení a neužijeme si okolních více jak 300 ostrovů, tedy aspoň některé z nich. Taky je tady masérka, takže bude třeba využít i tuhle službu. Ještě krátce k nákupu šátku za vítězství v tanci pod tyčí, nezaměňovat u tyče, Lenka si zatím žádný nevybrala, tak uvidíme, jak to dopadne.

Jo a brácha přejeme ti pevné zdraví a jen to nejlepší k dnešním narozeninám, už se ti ta 50 blíží, ale nezoufej, je to v pohodě.

DEN 66 – sobota 30.4.2016 – Fiji – bazénový den No.2

Jak jinak zase sluníčko a teplo. Dnes masérka nabízí speciální akci pro dva, masáž zad za 60F$ a to normálně stojí jedna 45F$, takže není čas váhat a jdeme si vše objednat. Masérkou je shodou okolností prodavačka z boutique, takže ještě zkoukneme ty šátky a taky nějaké šatečky, ale zase jsme si nevybrali JJ. Nic, masáž bereme a jdeme se vyfláknout k bazénu. Každý den je tu cedule co se dnes bude dít a dneska pestrý program, což naznačuje, že bar u bazénu se zdobí nějakými cingrlátky. Na ceduli stojí: „Zábava pro děti i dospělé po celý den a večer BBQ“. Takže super už víme, co nás čeká. Chceme vyzkoušet kromě všech těch jejich dobrot kokosový ořech, jen tak odseknutý mačetou a s brčkem si dát čerstvou šťávu. Náhoda tomu chtěla a sousedka na vedlejším lehátku si ho právě dává, přinesl jí ho jeden z místních. Neváháme ani vteřinu a hned objednávám dva kousky. Borec mizí na palmě, fakt pro ně šel vylézt a to bez jakékoliv pomůcky. A už je tady a přímo před námi odsekává plošinku, aby ořech stál a následně špičku, kde se potom brčkem vychutnává obsah. Celá ta legrace stojí jen 5F$ za kus a chutná fakt bezvadně. Poděkujeme tedy „Vinaka“ a borec s „Bula, bula“ odchází někam pro další ořechy, asi. Dáme se do řeči se sousedkou a zjišťujeme, že je z Rakouska a tady si přijela vyčistit hlavu od práce. Bydlí kousek odsud v nějaké rodině, a protože je tu už poněkolikáté, tak dostáváme nějaké užitečné rady, jako ohledně autobusů, kam stojí se jet podívat apod.  Opět nějaké ty drinky v bazénu i mimo bazén, tak nevím, zda se tady nepropijeme do Fiji nálady, ale to by asi bylo to nejlepší, co bychom mohli udělat. Konečně jsme se shodli, co vezmeme jako první výlet. Je to taková specialitka, kdy Vás povozí asi tak po pěti ostrovech, kolem dalších několika desítek, dostanete prostor na šnorchlování na korálovém útesu uprostřed oceánu a taky dostanete oběd, předpokládám, že to bude „fish and chips“, ale v pohodě, hlavně se stejně těšíme na to potápění na korálovém útesu. Den se přehoupl do odpoledne a za chvilku je čas na masáž, opět jsem vybrán jako průkopník, takže jdu na to. Masáž trvá půl hodinky a je to fakt bezva uvolnění, což následně potvrdí i Lenka, která šla hned za mnou.  Ještě se povalujeme u bazénu, zase drinky, to už je skoro nuda, ale Fiji time je třeba dostat pod kůži. Blíží se večer a jdeme teď na BBQ, které už začíná u bazénu, potom ještě chceme zavolat na recepci objednat výlet. BBQ je fakt vydařené, opět kuchař s tričkem „Cannibals“ a dneska už to není tutovka, co bude na talíři, protože lidé tady přes resort prochází (odjíždí odsud několik různých výletů, i ten náš zítřejší), ale co necháme se překvapit. Všechny chody jsou bezvadné, dominuje výtečná ryba a nějaké speciální klobásky, každopádně nic jsme si neodepřeli, takže … Večer je u konce, teď ještě objednat výlet. Volám na recepci a máme štěstí, výlet se koná a je i volno. Takže máme se na co těšit a zítra vyzkoušíme i něco jiného než bazén a drinky u něj J

DEN 67 – neděle 1.5.2016 – Fiji – výlet na ostrovy „ Hopping to 5 Islands “

Je to tady, první výlet na ostrovy, tak snad nebude i poslední. Ráno je odjezd přímo z našeho resortu v 8:30, takže není ani třeba nějak divočit se vstáváním. Dáváme klasickou snídani, jo k snídani, kromě normálních marmelád si tu můžete dát mazlavé maggy, fuj hnus fialový, ale Lenka se tváří, že jí to chutná, ale potom to opravuje, že by to asi chutnalo dědovi, ten si ho dával na normálně v kostce J.  Čeká na nás naše loď „Lady Kathleen“, která není zrovna moc velká na to, že s ní máme jezdit mezi ostrovy na de facto otevřeném oceánu. Na ní „pilot“ Johny. V našem resortu nasedáme pouze 3 lidé, kromě nás ještě jeden Australan, ale to se bude v průběhu dne dost měnit, protože Johny je vlastně takový taxík a pošťák zároveň. Vyrážíme směr Bounty Island a po levé straně necháváme South Sea Island, takového malého prďolu, a pokračujeme směrem na první zastávku. Tou je Beachcomber Island, který je jen kousek od Treasure Island. Na Bechcomber vystupujeme a dle informace od Johnyho máme tak 15 minut na krátkou prohlídku ostrova. Johny se otáčí a odjíždí i s našimi věcmi, ale co snad se vrátí. Od něčeho jako, manažerky resortu se dozvídáme, že se Johny vrátí tak za 30-40 minut a že si můžeme obejít ostrov. Ostrov je tak „velký“, že jsme to zvládli ani ne za 10 minut. Cestou nacházíme spoustu a spoustu korálů, aby ne když je to atol J Po ani ne půlhodince se vracíme k pláži, ale Johny nikde. Objeví se asi tak po hodině a půl a loď je úplně narvaná kufrma, které asi pět lidí vykládá víc jak čtvrthodiny J. Jen kontrolujeme, aby nevyložil i naše. Teď už můžeme nastoupit i my a dalších asi 12 lidí. Tak snad se nepotopíme, ale Johny to zjevně nedělá prvně. Opouštíme Beachcomber Island a míříme někam mezi Castaway Island a Malolo Island, který je jedním z těch trochu větších ostrovů. Na jedné z jeho mnoha pláží se nachází Funky Fish Beach Resort, který je velmi populární a velmi dopředu obsazený. Tady je možnost vystoupit a šnorchlovat nebo pokračovat na jednu z naprosto zásadních atrakcí regionu tzv. Cloud 9 (http://www.cloud9.com.fj/ ), což je de facto molo uprostřed oceánu na Malolo Barrier Reef, kde je restaurace. Místo je třeba si rezervovat, tedy doporučují to, protože místa tam zase není moc nazbyt. My samozřejmě bereme Cloud 9 a domlouváme se, že nás šnorchlovat nechá později na volném oceánu někde u korálového útesu. Větší část posádky vystoupila na Funky Fish, takže jedeme asi v sedmi lidech dále. Přistáváme na Cloud 9, podepisujeme, že pokud se tu něco stane, tak je to jen na naše riziko J a Johny opět odjíždí za nějakými povinnostmi a přijede asi za půl hodiny. Tak uvidíme. Dáváme si dva koktejly, řádně cenově ohodnocené J a pozor nezaplatíte tady hotově, ale jen kreditní kartou !!! na to fakt pozor, málem jsme měli problém, ještě že Lenka vzala svojí kreditku, já vzal blbec jen hotovost J. Kromě koktejlů si můžeme opakovaně skočit do oceánu a to i z horního patra, což je tak asi 4 nebo možná i 5 metrů, těžko se to odhaduje nad tou průzračnou vodou.  Při dopadu dost velká pecka, takže pozor nohy u sebe J. Čas letí jako blázen a na obzoru Johny. Odjíždíme jen já a Lenka, ostatní chtějí být ještě tady na Cloudu a my se pro ně vrátíme později. Tak a teď je čas na šnorchlování v oceánu. Někde mezi Malolo Island a Malolo Lailai Island, nás vyložil Johny do oceánu a my jsme začali šnorchlovat. Největší zážitek, neuvěřitelné, všude kolem oceán, sice v dohledu nějaké ostrovy, ale jinak nic, jen v zpovzdálí kroužící Johny J, který slíbil, že nás tu nenechá, i když chvilku to tak nevypadalo, protože zase tak trochu mizel v dáli a všude kolem jenom oceán. Takové ryby jsem neviděl snad ani v dokumentech, no fantazie. Těch dvacet minut co nám Johny dal, uteklo jak voda, čekáme na něj na písečné mělčině uprostřed atolu a vody je tu tak do poloviny lýtek, neuvěřitelné. Teď ještě na Malolo Laillai Island, kde je obrovský resort Plantation Island resort, kterým nás provází druhý z našich plavčíků. Procházíme přes resort, kromě jiného i přes letiště, tedy letiště, přistávací trávník, a víme, že tady by to nebylo úplně ideální, moc a moc turistů. Pozor přednost mají letadla, takže je třeba se rozhlédnout před vstupem na plochu. Dáváme si u bazénu grenadinu a už je čas zase zpátky na naší loďku J. Johny vyráží směr Funky Fish resort, kde máme plánovaný oběd, ale po chvilce prudký obrat směr Cloud 9, kde málem zapomněl naše spolucestující, ještě že nás nenechal uprostřed oceánu na korálovém ostrově.  Nakládáme zbytek posádky a frčíme na oběd, ano skutečně „fish and chips“ a k tomu pivko a nealko navíc, bezva. Bohužel je čas návratu. Dneska to byl opravdu bezva den, ahá a první májový k tomu. Přistáváme u našeho mola, jdeme se cáchnout do bazénu a teď už jen malou večeři a pak už odpočívat a nechat si ještě jednou přehrát dnešní bezva den. K večeři malá pizza, protože v tom teple ani není hlad a už jen nechat plynout vzpomínky na dnešní den a doufat, že i další dny můžou být tak super. Zítra asi relax v resortu nebo podle nálady, možná se někam svezeme lokálním autobusem, ať se nám dostane Fiji ještě více pod kůži. Dobrou Fiji noc!

DEN 68 – pondělí 2.5.2016 – Fiji – den pána větru

 Jejda, tak dneska to bude asi větrná hůrka, venku celkem svěže vane vítr, tak uvidíme, jak to bude v průběhu dne, protože v tomhle co je venku se toho moc dělat nedá. Občas i lehce sprchne, ale to je fakt hodně teplý deštík, to by asi nevadilo. Jdeme na snídani a dneska prvně objednáváme z menu mimo standardní nabídku. Lenka si dává její oblíbená Benediktinská vejce a já zkouším palačinky a myslím, že obě volby celkem v pohodě. Počasí nemá chuť se změnit, takže dneska to asi není ani na výlety ba ani na koupání v bazénu. Nevadí, aspoň se nám ta červená kůže ze včerejška trochu rozleží, do hnědé J.

Dneska tedy celý den v resortu, ale máme ještě stále spoustu a spoustu času na další výlety. Už máme i vyhlédnuto, takže zítra to vyřídíme v klidu na recepci. Dneska toho vítr opravdu moc nedovolí. Jdu se projít kousek mimo resort a jsem pěkně vyfoukaný a ještě plnou hubu prachu, který vítr zvedá. Volíme tedy ležení u bazénu, navíc dneska jsou dvou-lehátka volná, protože se nikdo nekoupe J. K tomu spousta hostů, kteří tu byli jen na víkend, dneska ráno odjela a zatím je nikdo jiný nenahradil.

Válíme se u bazénu a lejeme do sebe koktejly a občas to proložíme pivem, Lenku přepadla umělecká múza, takže tvoří obrazy z Fiji. Vítr se nemá k utišení, ale dá se to, člověk přivykne na všechno. Jen ten poletující prach je dost nepříjemný. Lenka se vrátila z pokoje a má ve vlasech červený ibišek, vypadá to tady najednou jako na setkání uchazeček miss J. Objednáváme další koktejl, kolikátý už dnes? A naše dvorní obsluha Vivien neváhá a s Lenkou se fotí, však ve fotogalerii je zaznamenáno.

Je třeba dát alespoň něco malého k jídlu, protože hlad je sice převlečená žízeň, ale ty koktejly, nevím nevím. Smažená rýže s rybou je výborná volba a můžeme pokračovat v relaxování.

Pomalu přichází západ slunce a dneska je opravdu vydařený, krásné barvy, skoro stejné jako na Lenčině obrazu, který právě dokončuje. Den rychle směřuje ke konci. Dneska se celkem obměnilo složení hostů, je tu parta chlapíků, kteří si domluvili „kava party“, přičemž kava není káva, ale je to místní specialita z kořene pepřovníku. Ještě jsme to neměli šanci ochutnat, ale asi to chutná jak voda od nádobí, když vidím ty borce vedle u stolu. Jo a zjevně je to dost rychlá akce, v průběhu asi půl hodiny zbyli ze sedmi stolovníků jen tři a i ti se po dalších asi 15 minutách odebírají někam do tmy J. Kolem pobíhají bílé kočky a lasičky, tak nevím, zda to jsou jejich halucinace a nám se oživili, nebo jsou tady opravdu. Tak ještě uvidíme, zda do rituálu půjdeme, ale asi to je povinnost, když už je člověk na Fiji. K večeři si dnes dáváme sepiové kroužky a několik piveček, které zazdíme rumíkem a můžeme jít spát. Ještě závěrečný taneček s hudebníky, kteří jeli také na kava, a s nováčky co dnes přijeli, a teď už opravdu pod deku. Zítra asi výlet do Nadi nebo do Lautoky na autobus a potom přes celý ostrov do hlavního města Suva, ale ráno moudřejší večera, takže dobrou.

DEN 69 – úterý 3.5.2016 – Fiji – Lautoka a Nadi

Dneska chceme navštívit dvě větší města v okruhu asi tak 25 kilometrů od resortu, kterými jsou Lautoka a Nadi. Super je, že v rámci služeb resortu máme šanci si vzít zdarma shutlle. Po snídani v 9:00 sedíme v „resort“ taxi a frčíme do asi 15 kilometrů vzdálené Lautoky, kde chceme kouknout na nějaké dárečky a vůbec trochu nasát mimoresortní atmošku. V 9:20 jsme v centru a domlouváme si i odvoz zpět na 11:30 ze stejného místa. Dvě hodiny budou asi málo, ale pro první představu myslím v pohodě. Procházíme se jak po hlavní ulici, tak i trochu riskneme ty boční, ale žádný stres, všichni mají Fiji náladu a jsou úplně v pohodě. Protože jsme zjevně turisti, tak nás srdečně zdraví, samozřejmě by i rádi něco prodali, ale jsou milí a nijak otravní. Zapadneme do jednoho z mnoha a mnoha obchůdků s textilem, kterým vládnou Indové, ale to je tak nějak normální. Narážíme přesně na to tričko, co jsem chtěl, jasně s nápisem „Cannibal“ a Lenka vybírá s jasmínovým květem a nápisem „I love Fiji“. Snaží se nám ještě nabízet i další, ale odoláme a odcházíme. Chceme najít nějaký obchod, kde bychom mohli koupit podvodní foťák, protože se v pátek chystáme na potápění se žraloky, bez klece nutno dodat, takže si to chceme i zadokumentovat. V jednom obchodě s elektrem se nás ujme místní maník, jde se omluvit šéfovi, že nás doprovodí a skutečně nás doprovodí asi na půl cesty k obchodu, kde bychom měli mít úspěch. Jo mají, ale nikoliv jednorázový, ale standardní a poměrně drahý na místní poměry, v přepočtu více jak 8.000 Kč. Takže zatím nic, snad bude ještě šance jinde. Ještě jsme navštívili místní trh s lokálními produkty, takže opravdu zážitek, který nelze z paměti jen tak vymazat. Velké mraveniště se vším možným a všemu „vévodí“ hromady a hromady kořene pepřovníku, ze kterého se vyrábí nápoj kava s lehce halucinogenními účinky, což budeme mít šanci ještě dnes prvně vyzkoušet. Je to skutečně reálná Fiji atmosféra. Máme trošku hlad, tak jdeme do místní „vývařovny“ a dáváme si dnešní nabídku, prý kuře s něčím jako mrkev a rýže. Pro jistotu kupujeme ještě colu na případné srovnání žaludku, ale je to v klidu a bez následků. Blíží se 11:30, vracíme se na místo odjezdu, taxikář už na nás čeká a odjíždíme do resortu. Zároveň si domlouváme, že pro nás ve dvě odpoledne přijede a hodí nás ještě do Nadi. My se mezi tím čáchneme v bazénu, dáme Fiji GOLD (místní pivko) a těšíme se na druhý výlet.

Právě odbíjí 14:00 a taxikář je přesný jak atomové hodiny, neuvěřitelné tady na Fiji obecně vládne Fiji time, což se tentokrát shoduje se standardním časem J. Jedeme do Nadi, přičemž cesta trvá asi 40 minut, z letiště je to sice jen asi 25, ale to je na okraji města směrem k nám. Opět se prokoušeme do centra a odjezd je domluven na 17:00. Takže i tedy asi dvě hodiny na nasávání atmosféry běžného života Fiji mimo resort. Obchodníci jsou zde proti Lautoce o malinko „agresivnější“, i když to není úplně správné slovo, a snaží se Vás zlomit ke koupi o něco intenzivněji. My však především hledáme I-site, a chceme si koupit ten zájezd za žraloky. I-site si vlastně našel nás, na ulici nás odchytila místní ženština s výkřiky „Bula, bula, How are you, where do you from“ a už jsem uvnitř, vypadá to tady jako v herně, ale je to infocentrum. Komunikuje s námi referentka, která je rozesmátá od ucha k uchu a vyřizuje vše jen přes telefon a ještě tři objednávky najednou, no masakr. Je jediná na celé centrum a k tomu má tu naháněčku.  Asi po 25 minutách je všechno domluveno, složena záloha a dokonce jsme si domluvili taxi od nás z resortu na letiště a následně přesun do přístavu Denarau, kde je místo nalodění. Ta samá ženština co nás ulovila, asi opravdu profesionální dohazovačka a naháněčka, nás odvádí asi k bratrancovi nebo co to je, do obchodu se suvenýry a to je teprve mazec.

Prodavač  Mouses se nás velmi ochotně ujme a pozor zve nás na kavu, aby nás „oblbnul“ a mohl nám nabídnout své výrobky, zaručeně s původní vesnice ve vnitrozemí, samozřejmě s upozorněním, že je jediný ve městě J. Ceremoniál má jasné pravidla, která lehce zvládáme a můžeme tak ochutnat lehce zemitou chuť nápoje kava, který se získává louhováním kořene pepřovníku. Nápoj má lehce, no lehce, halucinogenní účinky a tak trochu trne jazyk, vzhledově voda od nádobí původně nabraná v kaluži hned po dešti a chutná stejně J. Po požití jsme ochotni utrácet, čehož maník obratně využije, takže máme spoustu dárečků J. Sice se slevou, ale ve skutečnosti jsme mohli nakoupit tak asi o 20-30% levněji jinde, nevadí, bereme to tak, že jsme přispěli na obnovu Fiji J. Potom nám Mouses ještě doporučuje dalšího člena rodiny, tentokrát s hadry, ale to odoláme s příslibem, že až půjdeme zpátky. Už teď víme, že budeme muset použít jinou ulici J. Ještě se procházíme a dorazíme k chrámu, který je zjevně zasvěcen Indickým božstvům. Bohužel nejsme adekvátně oblečeni (dlouhé kalhoty apod.), takže dovnitř nemůžeme, asi škoda, ale uděláme alespoň pár snímku zvenku, příště budeme vědět. Je čas se vrátit, ale taky na kávičku, teď opravdu kávu nikoliv kavu. Skončíme v podniku s názvem Zag-zag (nebo tak nějak) a kromě kávy si dáváme luxusní chesscake. Dáváme se do debaty s obsluhou a borec George (asi místní Jiřík) je velmi komunikativní, zná i pár slov česky (Čau, Ahoj, pivo), protože sem posledních půl roku chodil nějaký maník Michal z Čech, ale už odjel. Fijan nám ochotně nabízí, že nám zorganizuje výlet do vnitrozemí, takže se předběžně domlouváme na sobotu, že ráno přijedeme na kávu a domluvíme se. Mám tak trochu pocit, že pokud nás v pátek nesežerou žraloci, tak se tak stane v sobotu ve vnitrozemí, využijeme-li nabídky Jiříka. No ještě si to budeme muset rozmyslet J, ale třeba bude k obědu kuře (vanila – všichni se světlou kůží) J. Místní tak označují Lenku, já už jsem něco mezi, takže lehce brown (karamel).

Přesně v 17:00 odjíždíme do resortu a před šestou už plánujme lehkou večeři a něco k pití. Dáme malou večeři, nějaké hovězí soté s troškou rýže, několik piv a rumíků a můžeme jít spát. Zítra se jedeme potápět a slunit na Beachcomber, odjezd 8:30, což je skoro hned po snídani, už se těšíme.

 DEN 70 – středa 4.5.2016 – Fiji – Beachcomber day trip

Ty včerejší rumíky tak nějak předznamenali podtext dnešního výletu s názvem „Beachcomber day trip“, ale o tom později. Ráno jak jinak čisté nebe jen bílé obláčky, které doufáme, že nevěstí nic většího, takže nastupujeme na loď, tentokrát větší než při prvním výletě a můžeme vyrazit. Směřujeme nejdříve do Denarau přes zátoku, kde pravděpodobně doplníme další turisty, protože od nás moc lidí nejede, resp. jede, ale tady je zvykem maximálně využít kapacitu lodě J. Je tomu tak v Denarau přistupuje záplava turistů z Japonska a můžeme konečně nastavit kurs Beachcomber, kde budeme dnes celý den užívat Fiji time a sluníčko. Máme představu, že budeme šnorchlovat, válet se na pláži a taky nám slíbili, že uvidíme mořské želvy, tak snad uvidíme. Protože naloďování japonských turistů trvalo trochu déle, máme na příjezdu asi tak 20 minut sekeru, ale to tady nikdo neřeší. Cestou vidíme ve vodě asi tak metr a půl velkého žraloka, který vypadá jako rozplácnutý tygr. Tak nevím s tím pátkem, ale co přece se nepoděláme už předem.

Bez dlouhého otálení si půjčujeme ploutve a už nastupujeme na loďku se skleněným dnem a směr korálový ostrov akce „šnorchlování „. Loď je zase plná takže tak trochu se obávám, že si budeme lézt ve vodě po hlavě a jak se později ukáže je to pravda. Nic řešení je jednoduché, člověk musí malinko dál od lodi, ale zase to nejde moc daleko, protože tam už je hloubka a žádné ryby, ty se drží u korálového útesu, především na jeho hraně, kde se to propadá do hlubiny. Opět nepřeberné barvy a tvary všech možných potvůrek. Něco mě trochu žahlo pod pravé koleno, ale asi nic vážného, smrtelnou křeč jsem nedostal, takže pokračuji v potápění, Lenka má stejný zážitek do zad, ale taky přežila. Lenka se taky odvážně noří do hlubin a máme oba velké dilema, zda ošmatávat korály nebo ne, nakonec více méně odoláme, abychom jim moc neublížili. Hodinka vyhrazená na šnorchlování je pryč, takže zpět. Ještě vsuvka, všichni japonští turisté si na šnorchlování vzali plovací vesty, takže jsou na hladině jako skupinka kachem, ale co hlavně že je to bezpečné J.

Vracíme se na ostrov, který je jedno velké pařící doupě v poměru 5 a spíše více bab na jednoho chlapa, to Fiji je asi opravdu ráj J. Pozor a je to tady, Happy hour a to je třeba využít, za ty dvě hodiny (od 12 do 14 hodin) stíháme každý 4 rumíky s colou (tedy slzou coly, asi je drahá) a k tomu dvě pivka, takže na tom sluníčku je to super. Kolem 13 hodiny jdeme dát oběd, který zapijeme jedním z těch rumínků a je nám bezvadně. Jdeme se vyvalit na deku pod slunečník, který jsme si ráno pronajali ve stejné půjčovně jako ploutve.

Ještě k našemu slunečníku a dece. Hned jak jsme dojeli na ostrov, tak jsme si našli pěkné místo, zbytné věci nechali na dece pod slunečníkem a jeli se šnorchlovat. Po návratu jdu k deštníku, přičemž Lenka si šla pro něco do baru, pro co asi J, a nevěřím vlastním očím. Na naší dece je vyvalená nějaká japonská modelka, kabelka se zlatými uchy ve stejné barvě jako plavky a boty a jak jinak foťák v pohotovosti. Myslím, že přesně věděla, čí deka je, protože už když jsem byl asi 50 metrů od ní, tak začala kvapně balit a přesunula se do baru. Když to vykládám Lence, tak se směje od ucha k uchu.

Odpoledne ve dvě hodiny naše „mama Lessy“, která nás tady má dnes pod palcem, svolává na akci „pozorování želv“, takže všichni natěšení, plni rumu a piv J, vyrážíme za „mama Lessy“. Ta nás dovede k betonovému bazénku, kde je asi 10 želv, takže trošku zklamání, ale jedna srandovní historka přeci. Lessy začne pískat a všechny želvy se stahují k hraně bazénku (stejný signál jako při krmení), takže pan Pavlov by měl radost, nejen psi, ale i želvy fungují J. Ptám se jí, zda to takto zkouší při každé prohlídce a zda potom připlavou, když mají opravdu jídlo. S úsměvem od ucha k uchu odpoví, že určitě, protože rádi jedí J. My se jdeme raději vyvalit na pláž a už z dálky kontroluji, zda nemáme opět nějakého nájemníka, tentokrát ne. Jdu ještě vypůjčit šnorchly a budeme tentokrát šnorchlovat kousek od pláže, protože loď na odpolední šnorchlování je opět narvaná k prasknutí. Navíc ty rumíky, takže takto to bude bezpečnější.  Asi hodinu se cácháme u pláže, je zde celkem silný proud, ale dá se to. Lenka na mě divoce gestikuluje, ať připlavu k ní. Vypraví mi, že pod ní právě podplaval asi metrový rejnok a že to byla naprostá pecka. Já už to štěstí nemám, už je někde v oceánu. Škoda.

Blíží se čtvrtá odpolední, vracíme šnorchly, ploutve i deštník a vydáváme se na cestu zpět. Opět přes Denarau, kde máme v pátek start výletu „potápění se žraloky bez klece“, směřujeme do našeho resortu. Jsme tak lehce unavení, takže se chceme na chvilku natáhnout na pokoji. Jsou z toho nakonec skoro dvě hodiny, ale co nic nás nehoní. Potom si ještě na chvilku lehneme u oceánu s jedním pivkem na dobrou noc a zpátky na pokoj.

Zítra budeme asi jen v resortu, možná dopoledne sjedeme do Lautoky nebo Nadi na krátký výlet a už se těšíme, no těšíme, s lehkým mrazením v zádech, na pátek.


 

TÝDEN č. 11 (5.-11.5. 2016)

DEN 71 – čtvrtek 5.5.2016 – Fiji – resort odpočinek, psychická příprava na žraloky, kava ceremonial

Čtvrteční den, zahájení posledního týdne výpravy, chceme věnovat jen povalování u bazénu a budeme nabírat psychické síly na zítřejší fyzické setkání se žraloky na volném oceánu. Asi jsme zešíleli, ale jak jsme anoncovali, koupili jsme si šnorchlování (potápění) se žraloky na volném oceánu bez klece a dalších ochranných pomůcek, jen šnorchl, ploutve a plavky J.

Tak jak jsme si předsevzali tak si také den užíváme, jen se potvrdilo, že večer bude v resortu kava ceremoniál. To znamená, že bude určitě veselo a na zítřek budeme řádně připraveni. Dnešní den tedy brzdíme i konzumaci alkoholických nápojů u bazénu, abychom večer vše zvládali se ctí J. Kava, pravda, neobsahuje alkohol a je to taková špinavá voda, jak z kaluže ve které si navíc výrobce, obvykle místní maník, vydatně máchá ruce, což se nám podařilo i zdokumentovat, ale je tak trochu halucinogenní. Chuť není opravdu nic vábného a po chvilce tak trochu trne jazyk, poté i roce a nohy, ale nic strašného žádné růžové slony nečekejte, tedy aspoň k nám nepřiletěli J, ale to předbíhám děj.

 K pozdnímu obědu někdy po druhé hodině si dáváme naši oblíbenou smaženou rýži, kterou tu opravdu dělají báječnou, tentokrát s mořskými plody. Báječná, jen se cítíme trochu přejedení, tak to jdeme malinko rozplavat do bazénu J. Den běží jako splašený kůň, tak jak celá druhá poloviny naší výpravy, ale nic na plat i s tím jsme museli počítat. Budeme se snažit užít si tu každou sekundu z toho posledního týdne. Každopádně už teď je nad světlo jasnější, že bude-li nějaké příště, a věřím, že bude, tak Fiji je třeba věnovat mnohem více času a ještě více cestovat po ostrovech.

Máme tu večer a blíží se jeden z vrcholů Fijijské části naší výpravy, a sice ochutnávka místního nápoje z pepřovníku KAVA. Bude to o to více pikantní, že naši sousedé, mladí Novozélanďané zítra odjíždí a Kate slaví narozeniny. Bohužel jsme se s nimi více dali do řeči právě až u kavy, ale Tom i Kate z Aucklandu jsou úplně v pohodě, proto jdeme na přípravu a konzumaci. Jak jsem řekl, tak trochu nechutná příprava, nevábný vzhled, žádná příjemná vůně a chuť, jak to popsat. Asi už jsem to udělal, ale znovu, voda nabraná z kaluže po dešti, v tom umyté dvoudenní nádobí a k tomu je třeba se tvářit, že je vše úplně na pohodu J Je třeba třikrát zatleskat zvolat „Bula“ vyklopit do sebe na jeden zátah celý obsah kalíšku, obvykle polovina kokosového ořechu, položit kalíšek a tlesknout. Tleskání a volání se věnují všichni u stolu, nejen ti co pijí, takže je veselo a upoutáme pozornost vedlejšího stolů. Postarší Ozy (rozuměj Australan) nechápe, co tu vyvádíme, tak mu dáme ochutnat J . Moc poděkuje a vrátí se ke svému stolu. Večer zakončíme tím, že donesu zbytek slivovice, který jsme si s sebou vzali na žaludek. Musíme podrobně vysvětlovat co to je, jak se to vyrábí a všichni jsou tím náramně pobavení a proběhne i malé koštování „mandlovice“, kterou jsme vybrali doma. Všem to docela chutná, jen nejsou zvyklí na specifickou chuť. Nic jdeme spát, protože zítra vstáváme už o půl šesté a jedeme za kámoši žraloky.

DEN 72 – pátek 6.5.2016 – Fiji – ŽRALOCI

Už ráno se probouzíme se zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi, takže ani není problém vyskočit z postele o půl šesté. Máme na půl sedmou zamluveného taxíka od cestovky, která pořádá, samozřejmě kromě jiných, i zájezd za žraloky. Tedy doufáme v to, že taxi přijede včas, a jak se ukáže úplně marně, prostě se na to buď vykašlali, nebo řidič zabloudil. Čekáme půl hodinu na recepci a mezi tím voláme do cestovky. Referentka, ta co to „zvládá“ všechno sama nás uklidňuje, že v pohodě, Fiji time, taxi je na cestě. Když uplyne hodina, dojde nám trpělivost a bereme si taxi na vlastní pěst. Bohužel bude stát nikoliv původně plánovaných 25 F$ na letiště v Nadi, ale dvojnásobek, protože musíme jet až do přístavu Denarau, jelikož free shutlle (jak nám zdůrazňovali) už bude v prachu. Nevadí, snad to není nějaký signál J?

Do přístavu dorazíme včas, jdeme si stoupnout do fronty na check-in směr Yasawa Islands, protože právě do této oblasti dnes směřujeme. Jsou to ostrovy na severozápad od hlavního ostrova, kde bydlíme. Jedním z ostrovů tohoto souostroví je malý ostrůvek Kuata Island, což je náš dnešní cíl. Ve frontě je trochu zmatek, ale odsýpá to, takže Fiji nálada (žádný spěch, žádný strach) a už máme vše potřebné. Palubní lístky na katamarán, vstupenky do VIP kajuty u kapitánského můstku (to jsme ani netušili, že je v ceně), poukaz na žraloky J, poukaz na oběd a samozřejmě cestu zpět. Ještě před naloděním si jdeme dát něco malého k snídani, protože ráno jsme jí v resortu nestihli, kvůli čekání na taxi, takže to musíme napravit. A už hlásí nástup na náš katamarán, takže hurá jdeme na to.

Plujeme kolem nám už velmi dobře známých ostrovu Bounty Island, Beachcomber Island a po zhruba dvou hodinách plavby jsme u cíle, před námi je ostrov Kuata. Pobřeží připomíná kulisy z filmů, jako Godzilla, King-Kong a podobně, případně z jakéhokoliv lidožroutského hororu, fakt hustý. Některé skály připomínají tvarem lidskou lebku v nadživotní velikosti.  Z katamaránu přestupujeme na malé motorové loďky, které se rojí kolem katamaránu a už „přistáváme“ přímo na korálovém útesu. Na břeh je to ještě asi padesát metrů, které je třeba překonat vodou. Vody je někam nad kolena a jdete přímo po korálech, takže je nutno použít nějaké žabky nebo něco podobného, jinak si rozřežete nohy a to nevím jak potom za žraloky. Na břehu vítací svita z hudebníků a zpěváků a už dostáváme přivítací nápoj. Jelikož máme mírné zpoždění, tak hned pro ploutve a šnorchly a ještě navíc zjišťujeme, že si za 35 F$ můžeme pronajmout podvodní kameru, no a to je jasná věc.

Za žraloky jedeme ze všech asi 20lidí, co zde vystoupili jen já, Lenka a jedna holčina z Hong Kongu, jo a k tomu tři místní. Super tak snad nás aspoň uhlídají, opět nás ujišťují, že žraloci jsou kámoši a vegoši k tomuJ. Jedem asi tak deset minut od ostrova na širý oceán, kde je další atol. A je to tady, oblékat a do vody. Adrenalin stoupá, zatím žádná silueta ve vodě, tak co, když už jsme tady a jsem ve vodě. Lenka chvilku váhá, nebo možná čeká, zda si mě nedají jako předkrm J a skáče do vody taky.  Brýle na oči a co pak je asi dole, pod námi? Sakra asi dvoumetrový žralok bělocípý, tak hlavně klid jak říkali, žádné prudké pohyby a nepronásledovat ho. Tak to by mě ani ve snu nenapadlo J.

První dávka adrenalinu se příjemně rozlila do těla a pomalu nás opouští původně tak trochu děs, takže si vše užíváme. Dokonce se snažíme žraloky hledat a světe div se potápět se za nimi. Zvládáme to tak do cca 5 metrů, samozřejmě je nepronásledujeme, ale je to neskutečný zážitek. Podvodní kamera funguje, tak snad z toho něco bude, ale to není to nejdůležitější, hlavně, že jsme měli šanci si to vyzkoušet. Cácháme se tu s kámoši, ano teď už to jsou i naši kámoši, žraloky, přibližně hodinku, která uběhne jak voda. To, že to bylo dost dlouho, večer poznáme na zádech, i když jsme se mazali, jauvajs, jauvajs. Teď ale zpátky na Kuata Island, kde máme mít oběd, co, nebo kdo bude na talíři, ještě nevíme. Zapomněl jsem, že při příjezdu, na jedné ze skal, křepčil, jinak se to nedá popsat, jeden domorodec s nějakou příšernou zbraní, asi na otvírání lebky. Samozřejmě divadlo, ale bylo fakt dost přesvědčivé, ještě když Vás ten samý divoch i s tím pohrabáčem, nebo co to je, potom doprovází do jídelny J.

Připravené jídlo, ryby, hovězí (snad)karbanátek, rýže, něco jako bramborový salát, je úplně super. U místního barmana, zjevně orientovaného na stejné pohlaví, si dáváme vychlazené pivko a maximální spokojenost. Barmanovi se zalíbíme, nebo asi spíše jí víc J, takže nás zve, ať přijedeme zítra znovu a že nás pozve domů do vesnice. To víš, žraloci mě nesežrali, a já se nechám, takhle napálit J. Ne byl bezva, moc se snažil, aby všichni návštěvníci ostrova byli v pohodě.

Využijeme, že je dost času do odjezdu, ani netušíme kolik opravdu, a jdeme se ještě jen tak povalovat na pláž do oceánu. Voda je naprosto křišťálově čistá a má až „nepříjemnou“ teplotu, takže to je spíš jak ve vaně. Jejda je tady čas odjezdu 15:30, takže to balíme, opláchneme se a budeme čekat na spojení. Fiji time funguje dokonale, sekera katamaránu je více jak hodinu, ale nikdo nic neřeší ani nemáte šajn, kdy opravdu přijede. To jen ať se připravíte na tento scénář, který je tak trochu standard. Dáváme si ještě dva nanuky a už se ozývá pokřikování, že je třeba se nalodit. Tentokrát loďka přijede až pláži, protože je příliv, takže ne sice suchou nohou, ale nemusíte jít přes korály, jste na palubě a už směřujeme ke katamaránu. Odjez směr Denarau, kam dojedeme určitě už za tmy, nevadí, budeme se dívat na západ slunce nad oceánem. Na skále zase křepčí ten samý divoch, jako při příjezdu. Sedíme na horní palubě, tentokrát salonek využijeme jen na odložení věcí, protože tam běží klima a je tam nepříjemná kosa. Popíjíme pivko a vstřebáváme dnešní den, byl fakt výjimečný a jen s těžko sdělitelnými emocemi.

Denarau, tma jak v ranci, protože už je cca 19:00. Nastupujeme do free shutlle J směr letiště s 90 minutovým zpožděním, proti původnímu rozpisu, ale nevadí. Vzhledem k tomu, že autobus dělá okružní jízdu po všech možných hotelech, jsme na letišti až těsně před osmou večer. Řidič autobusu nám ochotně doporučí taxikáře, asi rodina J, který se hrozně diví, že známe cenu do našeho resortu, ale neprotestuje a jedeme. Tak máme půl deváté a jsme pro dnešek celkem dost unavení, proto jen sprcha, ošetření popálených zad a spánek.  Venku slyším padat kapky deště, takže zítřek je otevřený, snad budou ta záda v pohodě, déšť ustane, a my si dáme nějaký ten bazének. Nebo zajedeme do Lautoky ještě pro dárečky, chceme nejbližším přivézt něco typického. Dobrou noc.

DEN 73 – sobota 7.5.2016 – Fiji – Lautoka a dárečky & svatba v resortu

Ráno vstáváme, jak jinak, než do krásného Fiji dne a po snídani pojedeme do Lautoky, protože každou sobotu tam jsou trhy. No a my přece chceme nakupovat dárečky, takže velká příležitost, dnes k tomu ještě oslava svátku matek. To tam bude asi narváno, ale těšíme se na Fiji atmosféru. Resortní taxi nás opět v 9:00 nakládá u restaurace společně s ještě jedním párem a jednou singl dámou. Cesta uběhne rychle a už vystupujeme na stejném místě v centru Lautoky. My už to tady dobře známe, takže vyrážíme na dnešní trh v parku, kde je velké srocení davu. Není divu, prodává se tady úplně všechno od kytiček, hadrů, přes různé přívěšky, náramky, náhrdelníky, až po hračky a je tady i prodavačka čerstvých kokosových ořechů. Nezaváháme a za 4 F$ máme hned dva. Potom už můžeme začít s dárečky, Lenka si vybrala úplně suprovní náramek z korálků, kokosu a mušlí, k tomu ještě barevný náhrdelník z dřevěných korálků. Vypadá to, že z nich má velkou radost. Je tady nepřeberné množství a je moc těžké vybrat. Ceny jsou navíc velmi přijatelné J. Když se dostatečně nabažíme, přesouváme se na tržnici v centru, tam co už jsme byli, ale minule jsme nenašli tu část s rybami. Navíc dneska, protože je sobota, je zde mnohem, mnohem více lidí, jak prodávajících, tak kupujících. Procházíme tržnicí, fotíme a vybíráme, kupujeme našemu „kámošovi“ Malimu z resortu 300g té nejlepší kavy, co tu mají. Potom najdeme místo, kde se prodávají čerství kraby, chudáci jsou svázáni provázky z palmových listů, ale ryby stále ne a ne najít, přitom tady jsou určitě, nos nás však není schopen nasměřovat, protože těch různých pachů jsou zde desítky. Přicházíme k sekci, která vypadá jako jídelna, ale jsme okamžitě vyvedeni s omylu jednou Fijankou. Zastavujeme nás a upozorňuje, že jsme právě vstoupili do sekce pijáků kavy a ta není úplně pro turisty, Sice v klídku, ale vypoklonkuje nás, na druhou stranu nás přesně nasměřuje na rybárnu. Je to úplně na opačné straně tržnice J, za zavřenými dveřmi. Říkám si, asi tam mají klimatizaci. Ne nemají a vzhledem k tomu, že už je asi jedenáct hodin, tak se divím, že jsme to po čuchu nenašli na první pokus J. Každopádně dobrý zážitek, protože co všechno se tady dá vytáhnout z oceánu a nakonec pozřít, je až neuvěřitelné, všechny možné tvary, barvy a velikosti. Však jsou i nějaké obrázky. Hned kousek od rybárny narážíme na část tržnice věnované lokálním výrobnám všech možných suvenýrů a podobných ptákovin, takže doplňujeme, už tak celkem obsáhlou sbírku pro kamarády a známe. Abychom pomalu vyrazili na místo odjezdu taxi do resortu. Je něco málo po polední a odjíždíme z Lautoky, přičemž singl dáma přišla s úplně nově udělanou hlavou, čehož si všimla Lenka hned na první pokus. Důvod zjistíme až večer.

Jsme zpátky u nás v resortu, jdeme do bazénu se trochu osvěžit, protože je opravdu parný den a dáváme si potom naši velmi oblíbenou smaženou rýži, dnes s rybou. Zároveň si na večeři objednáváme dva humry a už se na ně moc těšíme. V restauraci je velký pohyb a něco se chystá. Aha svatba, tak to jsme zvědav, jak to zkombinují s Polynéským večerem spojeným s ohnivou show, protože v sobotu je vždy i tato atrakce. Jdeme se ještě pořádně vyráchat v bazénu, odpočinout na pokoj a připravit na večeři. Humr se náramně vydařil a moc jsme si na něm pochutnali.

Resort se začíná plnit svatebčany v pastelových barvách, protože nevěsta je Indka, ženich běloch, ale hosté jsou tak 1:1. A pozor teď už víme, proč byla singl dáma u kadeřníka, patří mezi svatebčany J. Resortem si linou tóny indické hudby střídané pravidelně moderní hudbou západní provenience J, zvláštní kombinace. Je po devatenácté hodině a už mělo dávno začít ohnivé show, ale stále nic, pouze burácí Bollywood a Indové trsají jak o život.  Nakonec se nějak dohodnuli a ohnivá show se stane vlastně součástí svatby, takže jsou všichni spokojeni, myslím.

Zatím neřešíme zítřejší program, protože jsme tak nějak unavení z toho nakupování J a sledování tanečníků, jak na straně Indů, tak „ohniváků“. Až jak se nám bude chtít vstávat, ale protože nás čeká de facto poslední den na Fiji, tak asi vyrazíme někam na pláž.

DEN 74 – neděle 8.5.2016 – Fiji – Beachcomber II

Nedalo nám to, a přestože jsme tak trošku unavení, jdu ráno, ještě před snídaní, reservovat dvě místa na lodi směr Beachcomber. Musíme se ještě podívat na jeden z nejatraktivnějších ostrůvku poblíž Lautoky a taky hlavně pod hladinu, protože součástí výletu je šnorchlování a to dokonce dvakrát (dopolední i odpolední). Minule jsme odpolední s ohledem na hladinu alkoholu v krvi raději vynechali, ale tentokrát si to chceme užít na 100% J. Opět se jede přes přístav Denarau a jsme moc rádi, že jsme si nevybrali některý z hotelů tady, protože tento přístav je vlastně továrnou na turismus. Nemusíme nikam přestupovat, naše loď, doplněná o řádnou dávku soudruhů z Číny, jede až na Beachcomber. Opět nás vítají hudebníci, ranní čaj a káva s koláčkem a už můžeme pomalu vyrazit na útes za potápěním. Bereme s sebou i chleba na přilákání a krmení rybek, to bylo i minule, ale tentokrát si na drzovku řekneme a dva krajíčky na privátní krmení potvůrek na hraně atolu. Je to úplná pecka, ryby ti ožďubávají dlaň ve snaze se dostat ke chlebu. Jsme asi více pod vodou než na hladině, takže jsem za těch asi tři čtvrtě hodiny celkem unavený. Lenka je na tom úplně stejně a oba už se těšíme na odpoledne, teď jen nepřepísknout happy hour tzn. konzumaci za zvýhodněnou cenu.

Jdeme na oběd, který je součástí výletu, a alkohol sice konzumujeme, ale tentokrát opravdu s rozumem, takže před druhou odpolední už zase sedíme na lodi s průhledným dnem a jedeme se potápět. Opět je loď asi tak z 50% Čínská, ale to už tady je takový kolorit. Nepříjemné je to, že jsou strašně hluční a neomalení k tomu, chovají se jako by tu nikdo jiný nebyl. Nic nenecháme si otrávit Fiji atmosféru a ještě poslední den navíc. Potápíme se jak o závod a trochu v euforii možná i trochu hlouběji, než by bylo záhodno, snad bude vše OK. Tak trošku nás oba bolí hlava, ale nic zásadního. Lenka se zkoušela potápět až pod ten největší korál, aby si ho prohlédla i směrem nahoru, no musela to být pěkná hloubka, možná i 7 metrů. Po návratu na ostrov si dáme ještě každý pivko a jeden rumík s kolou na naředění krve J, přičemž najednou slyšíme, že je třeba nastoupit cestu zpět. Tak a teď zásadní poznatek, pokud nestačíte zkonzumovat nápoje, můžete si vzít vše na loď a použité „nádobí“ odevzdat v resortu Anchorage, protože je to jedna firma, super není třeba spěchat, Fiji time J.

Padá na nás maličko nostalgie, protože výprava je vlastně na svém konci a zítra odlétáme z Fiji zpět do Aucklandu. Uděláme si tedy takový malinký privátní rozlučkový večírek, takže si dáme nějaké to pivečko, jak jinak Fiji gold, což je tady asi nejrozšířenější značka (další třeba Fiji Bitter nebo Vonu což je Fijijsky želva) a do postele se dostaneme skoro o půlnoci. Však pondělí už jen balení, placení a odjezd na letiště. Jo k tomu placení, celou dobu jen podepisujeme účty, v baru, restauraci, výlety atd., tak jsem zvědav, jak to dopadne J. Není to nijak důležité, protože jsme si Fiji náramně užili, je to opravdu ráj na Zemi.

DEN 75 – pondělí 9.5.2016 – Fiji – odjezd

Jejda jejda, je to opravdu tady, poslední den, vlastně půlden, na Fiji. Ani se nám nechce vstávat, nejraději by člověk zaspal, no co vízum tady platí na 4 měsíce, takže to by problém nebyl. Lenka přichází s tím, že jí trochu teče krev z nosu a taky, že jí dost bolí hlava. Snad to nebudu mít spojitost s tím včerejším potápěním, každopádně pro jistotu se ještě natáhne s chladícím ručníkem na hlavě. Já mezi tím objednávám taxíka na letiště, pro jistotu trošku s předstihem, protože Fiji time má svá pravidla, která spočívají v tom, že žádná nejsou J. Lenka hlásí, že je jí o malinko lépe, takže jdeme něco málo posnídat. Jídlo, tak trochu převalujeme a s náladou nic moc, protože Lenku hlava bolí pořád, se vracíme na pokoj. Já si nějak poradím s balením a Lenka raději odpočívá, tak snad to nebude nějaký průser. Kufry nabaleny a připraveny na odlet směr Auckland. Lenka se cítí lépe, takže nasedáme do taxi směr letiště, celou cestu živě debatujeme s řidičem, takže jsme na letišti v cukuletu. Jdeme se odbavit, přičemž musíme předložit i letenku z Aucklandu do Evropy, sice netušíme proč, ale když jim to pomůže J. Kufry mizí někam do zázemí letiště a my se jdeme nechat zkontrolovat celníky a na imigrační (výstup), abychom se ještě mohli porozhlédnout ve free zóně po „zbytku“ dárků. Nakoupeno, teď si ještě dáme něco na zub a v přibližně půldruhé jsme vyzvání k nástupu. Odlétáme na čas a je to trochu neklidný let, skoro celé tři hodiny to s letadlem hází a není to moc příjemné, ale kolem páté přistáváme v Aucklandu. Musíme projít všemi procedurami, jako vždy, tzn. imigrační, vyzvednout kufry, kontrola bio hazard a už jsme na Novém Zélandu. Dneska byl celník dost v pohodě, laškoval a nechtěl prakticky nic vidět. Jo a další dobrá poznámka, pokud bychom chtěli, máme vízum na další tři měsíce, to je moc dobré vědět pro příště J. Takže pendlovat mezi Novým Zélandem a Fiji je dobrá volba jen pozor na období hurikánu na Fiji. Vypadá to, že Lence už je o dost lépe, ještě, že tak, protože ráno to bylo tak trochu o strach. Do hotelu můžeme jet autobusem, je to takový speciál po hotelech v okolí letiště, nebo jít asi tak 20 minut pěšky. Přestože máme kufry, volíme variantu B, abychom se trochu protáhli. Dalo se to zvládnout v pohodě, ubytováváme se, vyzvedáváme kufr, co jsme zde měli v úložně a přemýšlíme jak s večeří. Hned vedle hotelu (Ibis, jako posledně) je restaurace, mimochodem výborně zde vaří. Měli jsme super křidélka s majdou s modrého sýra, Lenka nějaké pečené kuře se smaženou petrželovou natí, květákem a pekelně pálivým zelím. Já jsem si dal „retro fish and chips“ a fakt je to retro, donesou to na stůl zabalené do novin, bomba. Zakončujeme malým dezertíkem, který si rozdělíme. To vše jsme zapíjeli džbánem lokálního piva. Nic byl to hektický den, který skočil vlastně excelentně s ohledem na to, jak to ráno vypadalo, takže jdeme spát. Zítra je taky den, předposlední Novozélandský této výpravy. Pojedeme ještě do města se rozloučit s Aucklandem.

DEN 76 – úterý 10.5.2016 – Auckland den před odletem

Co s dnešním posledním, nebo vlastně předposledním dnem na Novém Zélandu? Zítra totiž odlétáme až v podvečer, takže máme vlastně dva dny na rozloučení se s Aucklandem. Chceme se vůbec loučit? S čím a s kým se chceme loučit? Chceme se sem, nebo někam blízko vrátit? Asi příliš mnoho otázek s odpovědí předem nejistou. Dneska jsme domluvení, že se sejdeme, někdy před obědem s kámoškou Ivou, která je teď momentálně po několika letech pendlování mezi Evropou a Novým Zélandem, také na takové křižovatce a možná se bude vracet do Evropy. Ráno si dáme snídani v kavárně hned za rohem od hotelu a přesuneme se pěšky na Domestic terminal, kde bereme Sky bus, který Vás za 40 minut a 16 NZD vezme do města, nebo pokud vezmete zpáteční, tak se slevou za 28 NZD tam i zpátky. My bereme samozřejmě zpáteční, jak bychom se asi jinak dostali zpátky J. Ve městě nás bus vyhodí na Queen street, naší „staré známe“ kousek od Sky tower i ostatních atrakcí v centru, jako třeba přístav apod. Procházíme se po Queen street dolů z kopce, takže směřujeme do přístavu, jelikož kousek od něho je speciální prodejna s dresy All Blacks a to je povinnost, navíc jsme jeden slíbili kámošovi Erikovi. Když máme nakoupeno, tak si sedneme v přístavu a pozorujeme obrovské rypadlo, jak čistí dno u mola od hutného bahýnka. Odhadujeme to, že tak v hloubce 15 metrů, možná více. Čekáme, až zavolá Iva, protože musela ještě ráno něco vyřídit. Telefon je tady, sraz, jak jinak pod věží, to je něco jako v Praze u koně J. Chvilku ještě sedíme s Lenkou pod věží a už se přesouváme na místo „vyzvednutí“, protože parkovat je tady o zdraví nebo o peněženku J. Sedíme u Ivy v autě, takže pick-up proběhl úspěšně a směřujeme kam jinam v Aucklandu než na další absolutně kultovní místo. Kdo čte naše poznámky pravidelně, už ví. Jasně Mission Bay! Parkujeme hned na kraji, abychom to při odjezdu měli snazší, a už směřujeme na nějaký gáblík, protože už je asi jedna hodina po poledni. Z velkého množství restaurací různých kuchyní, dnes bereme Mexico. Myslím, že dobrá volba, jídlo je chutné a dávám si i dvě mexická piva, bohužel název mi vypadl, ale něco jako Imperial. Je právě tak čas na zmrzlinu a potom procházku po pláži, a protože je čas odlivu, tak i v oceánu. Tohle místo má opravdu neuvěřitelnou energii, kterou člověk vnímá a ani nemusí chtít. Iva musí pro dceru do školy, respektive, do něčeho na způsob české družiny, ale nemůžeme se nabažit brouzdání v oceánu, sice jen lehce nad kotníky, ale i tak pecka. Teď už fakt musíme odjet, navíc bude odpolední dopravní zácpa, takže Iva bude asi mít honičku. Vyhazuje nás kousek od Albert park, který je také naším oblíbeným a vlastně je kousek od Queen street, takže ideální pozice. Chvilku posedáváme v parku, pozorujeme lidičky, co jdou ze školy, protože kousek je universita, ale začíná padat soumrak, hold podzim, takže se přesouváme na zastávku Sky bus na Queen street, kterou najdeme bez nějakých problémů. No už jsme tady vlastně domácí J. Autobus přijede s mírným zpožděním, asi jsme ho po cestě sem nakazili „fiji time“ virusem J, ale potom už to frčí a za chvilku jsme zpátky na letišti. Cestou nahrajeme na web konečně další fotky a zápisky. Jdeme si dát pivko do restaurace, kde jsme byli včera na večeři, navíc tam mají free wifi, takže Lenka může nahrát všechny fotky i na FB. Jdeme spát, ráno budeme muset domluvit pozdější check-out, protože letím až v 19:30 a standardní check-out je už v 11:00.

 

DEN 77 a 78 – středa 11.5.2016 a čtvrtek 12.5.2016 –  z Aucklandu do Prahy a DOMŮ

Noc nebyla moc povedená, špatně se spalo, teda prý jen já, asi už tak trochu nervozita z dlouhé cesty, a taky to tady musíme opustit. Tak uvidíme, zda je to navždy, nebo ….

Ranní dotaz na recepci nás moc nepotěšil, protože odložení je sice možné a pouze za 5 NZD za hodinu, ale maximálně do 14 hodin a to nám nic moc neřeší, takže bereme za plnou palbu ještě jeden den a víme, že můžeme vypadnout, až budeme potřebovat a nemusíme nic hrotit. Jdeme na snídani do stejné kavárny jako včera a dáváme si naši poslední NZ snídani, tentokrát svorně stejnou, a sice benediktýnská vejce s holandskou omáčkou, jednoho muffina napůl a dvakrát černou kávu, protože jinou, jak už víte, nepijeme. Potom ještě do nejbližšího obchoďáku pro nějaké dobroty na cestu domů a taky pro naše blízké něco sladkého. Nabereme místní bombóny, jablka, která jsou vynikající, a Lenka nedá jinak, než že nabereme i plody fejola. Ani nevím, zda jsme o něm psali, ale asi jo, chutná to tak trochu jako hruška namočená do dezinfekce, ale proč ne. Jinak právě jen v této době (cca březen až květen ) fejola dozrává. Jdeme na hotel balit kufry, tak snad se nám to všechno vleze, jak co do objemu, tak váhy, protože nic vyhazovat nechceme. Trvá to skoro hodinu, ale zabaleno, dva velké, jeden malý kufr, baťoh, Lenčina kabelka a baťůžek s foťákem. Dohromady asi tak 75-80 kilo materiálu, ale to dáme.  Na recepci si objednáváme speciální autobus, který objíždí hotely kolem letiště a jede na domácí i mezinárodní terminál. Tady zjišťujeme, že jsme žabaři, na domácím terminálu přistupuje taková silnější paní s dvěma dětmi a má asi tak 300 kg bagáže v mnoha a mnoha taškách. Nevím, možná použije cargo, jinak se asi nedoplatí.

Zkrátím to, jsme na terminálu, jdeme pro jistotu převážit kufry, zjišťujeme, že to musíme ještě malinko přerozdělit, ale nic zásadního a už vše odbavujeme. Na první pokus nám slečna dala boarding pasy jenom na první úsek Auckland-Melbourne, takže se ještě vracíme a dostáváme i zbytek. Do odletu asi 2,5 hodiny, takže si jdeme dát ještě kafe a něco malého k snědku, protože je asi pět odpoledne a my jsme krom snídaně nic nejedli, ani nebyla chuť. Odlétáme se společností Qantas na čas, což jsme rádi, protože v Melbourne máme jen asi 75 minut na přestup, takže možná bude trochu poklus, ale nevadí. Let není moc klidný, letadlem to celkem hází, ale po něco málo více než čtyřech hodinách celkem dramaticky přistáváme. Za všechny naše létání jedno z nejhorších přistání, myslím, že trochu přepískl rychlost a dostal tak malinko smyk, ale dal to, jinak bych tohle asi nepsal J. Přesun na let do Dubai je trochu rychlejší, ale žádné drama se nekoná. Nastupujeme do A 380-800, takže nic většího není a můžeme vyrazit na téměř patnáctihodinovou cestu přes Indický oceán směr Dubai. Tentokrát je let celkem v pohodě, především, protože ho prakticky celý prospíme, kromě krátkých přestávek na jídlo a pití a čůrání…. J Před přistáním v Dubai malé zpestření, pravděpodobně plné letiště, takže si dáváme jedno malé kolečko ještě tak 50 kilometrů od letiště a přidáváme takové esíčko asi 20 kilometrů od letiště. Teď už jdeme na přistání, které sledujeme venkovní kamerou a pilot to tentokrát položí jako do peřin. Máme asi dvě hodny na přestup, takže absolutní pohoda. Procházíme ještě free zónu a Lence padne do oka parfém za výhodnou cenu, takže končí u nás baťohu, samozřejmě přes pokladnu, do toho jinak bychom nešli J.

Sedíme kousek od našeho gatu č. 23 a vůbec nechápeme, kdo přichází. Ještě na vysvětlenou, celou výpravu jsme dělali spoustu a spoustu fotek ala modelka, a protože slovo modelka je mezinárodní používali jsme v ten moment pojem Erbová, asi všichni znáte bývalou paní Řepkovou. No a poslední etapu letu domů z naší výpravy s námi sedí v jednom letadle, kdo jiný než Vlaďka Erbová. Jo a to ještě „NZ Erbová“ (chápejte Lenička) byla společně s originálem na jednom záchodku. Lenka doplňuje, že kabinku měla každá svojí J. Na druhou stranu, kdo je vlastně originál J. Tak tohle by nevymyslel ani Spielberg ani Tarantino a to jsou nějací velikáni. Tak teď jen doletět v pohodě do Prahy, vyzvednout auto a zpátky domů za našimi blízkými, jak dvou, tak čtyřnohými. Poslední třešnička ještě na letišti v Praze, další setkání s Erbovou. Přesně ve stejný okamžik vchází Lenka a přítel od Erbové do „automatu“ na odbavení a oba málem projdou výstupní brankou, protože tam není zrovna zřetelně označeno, že se člověk má zastavit asi půl metru před brankou a čučet do kamery, aby ho to pustilo JJ. Hokejista to málem opravdu vyvalil, logicky, přece nemůže zastavit před brankou, když tam není žádná obrana J.  Lenka zabrzdila včas a postavila se na bílé stopy na podlaze. Nakonec jsme prošli všichni, všichni se záchvatem smíchu, protože to fakt nejde naplánovat. Už čekáme na kufry, které jsou za chvilku na vozíku.

Teď ještě projet přes celnici a domů. Vozík napěchovaný kufry neušel pozornosti celníků a už je tu dotaz: „máte něco k proclení? Odkud jedete?“ Odpovídáme po pravdě, že nemáme, ale celníka to neuspokojilo. Doplňuje dotaz: „To nevezete žádné dárky?“. Jo vezeme nějaká trička apod. Zase to nestačilo. „Žádné drahé nemáte“. Ne nemáme, takové kraviny domu netaháme J. Tak ještě poslední dotaz na alkohol a cigarety, na což mám chuť říci, že díky, protože máme svých plný kufr a že zapomněl ještě na drogy, ale raději odpovídáme po pravdě, že žádné nevezeme. Mimochodem po příjezdu domů jsme slyšeli jako hlavní zprávu dne, že v Aucklandu zatkli dva Čechy s dvaceti kilogramy pervitinu.  To by nás možná ta průpovídka stála dost času, ještě že jsme zbytečně nevtipkovali. Konečně spokojenost a můžeme pokračovat, bereme taxi na Zdiby, kde na nás čeká náš Citroen. Dáváme si tam ještě kafe s kolegy, vlastně už bývalými, a domů do Úsova.

Je půl šesté večer a my po více jak dvou měsících parkujeme před domečkem ve Školní a vítáme se s babičkou a našimi pěti hafíky, kteří jsou jak utržení ze řetězu. Potom ještě za rodinou do Zámecké a tím naše výprava definitivně končí. Vlastně ještě přebrat, rozdělit dárečky pro všechny blízké a zkusit se co nejdříve dostat do správného časového pásma, což bude asi po tolika dnech malinko náročnější.

Tak a výprava Nový Zéland & Fiji 2016 je minulostí, teď už jen všechno správně vstřebat a začít přemýšlet o dalších výpravách za hranice všedních dnů. Jen laťka je opravdu, ale opravdu vysoko.

TOPlist
aktualizováno: 07.03.2018 10:32:25